... ale zelený idealismus ji neopouští

Prostě je to záhada. Přestože Strana zelených má to, co schází sociální demokracii, hnutí ANO a dalším konkurenčním družinám, ne a ne se vyšvihnout do sedla voličské přízně.

O víkendu se pokusila svoje zboží inovovat a lépe zabalit. Novelizovala dlouhodobý program, začala si říkat zkráceně Zelení, za logo si vybrala zelené písmeno Z a představila svoji stínovou vládu. Předseda Matěj Stropnický navíc podtrhl, že strana se hodlá ucházet především o mladší voliče. Potud výčet úspěchů a dobrých nápadů. K háčkům na tom všem patří, že řada zásadních programových bodů se nejen ladila, ale v zásadních obrysech řešila až na sjezdu, obestřená přepjatě ideologickým hávem.

Už kdysi mne u dvouprocentní partaje překvapilo, jak uvnitř dokáže sáhodlouze rozebírat čistě hypotetický problém, zda vstoupit do vlády podporované komunisty, nebo nikoliv. Vášně vzplanou, i když se má zařadit na pravo-levé škále. Nemluvě o vyčerpávajícím genderovém vyvažování. V zásadě je správné, nesmí však zastínit programové poselství voličům.

Zatímco sociální demokraté na oslovení mladých skoro rezignovali a babišovci je iritují mixem populismu a technokratických přístupů, Zelení se mohou spoléhat na vyhraněnost, zásadovost i autentičnost. Chybí jim ale disciplína – ať ta stranická, střežená všemožnými sekretariáty, anebo firemní, s pevnou manažerskou rukou.

Uklidňovat se tím, že se na nich odráží hektická, ba chaotická doba, nelze věčně. Dokud zelení nebudou vzbuzovat důvěru, že jsou s to prosadit, či aspoň systematicky prosazovat, co slíbí, zpátky do Sněmovny se nevyšplhají. Zároveň od nich občané potřebují slyšet nějaký konkrétní, hmatatelný a měřitelný závazek.

Zelený idealismus si jistě vystačí i bez toho. Proslovy o potřebě uchovat planetu pro příští generace či o státu s vysokou kvalitou života a minimem korupčních a klientelistických svodů se poslouchají pěkně, ale mandáty se z nich nevylíhnou.

V roce 2006, před vstupem do Topolánkovy vlády, měla Bursíkova Strana zelených 6,29 procenta hlasů, v roce 2010 pak jen 2,44 procenta a v roce 2013 to bylo 3,19 procenta hlasů. S Matějem Stropnickým v čele loni lehce ztratila v krajích a lehce si polepšila v Senátu. Potíž je v tom, že zelení se zpravidla staví za natolik samostatné osobnosti, které potom nejsou ochotny poskládat zelený senátorský klub.

Výrazné individuality představil Stropnický i v týmu, jenž má před volbami stínovat Sobotkův kabinet. Vedle zelených mazáků a mazaček v něm najdeme také individuality, které dodávají celému projektu na váze. Zmiňme kunsthistoričku Milenu Bartlovou, znalce informačních technologií Jiřího Hlavenku, ekonomku Naďu Johanisovou nebo specialistku v oboru dopravních staveb Miloslavu Pošvářovou. Jeden si až říká, není-li těchto jmen v útrobách mimoparlamentního subjektu škoda. Je ale chybou etablovaných stran, že si moudré a občansky statečné figury nechávají proplouvat mezi prsty.

Čím se naopak Stropnický delegátům sjezdu pochlubit nemohl, je široká středolevá kandidátka pro sněmovní volby. Od Pirátů dostali zelení košem a regionální hnutí jim nejspíš vyfouknou Starostové a nezávislí. Jediným úlovkem tak zůstává Změna populárního libereckého politika Jana Korytáře, jenž se se zelenými střídavě schází a rozchází.

Hercům ochotnického divadla tu a tam tleskáme vřeleji než umělcům z „národního“. Též jim víc odpustíme. Ale hlasy do všemožných anket posíláme známým tvářím se stabilním zázemím. Aby zelení prorazili obdobné prokletí v politice, musí se ještě hodně snažit. A to i tam, kde již zastoupeni jsou. Přitom třeba ve vedení Prahy zůstávají daleko za očekáváním.