POLITIKA: Strana Sjednotitelka
Možnost útočit na stranu Věci veřejné se v zásadě hodí všem, byť z nestejných důvodů, jejichž různosti odpovídají rozdíly v intenzitě a neomalenosti útoků. Nejhlučnější je ČSSD, která zde našla vděčné pole pro předvádění nabubřelého ega a demagogické žvanivosti některých svých představitelů.
Na památné schůzi Poslanecké sněmovny se všichni poslanci ČSSD vyžívali v rozvíjení představy strany Věci veřejné jako odnože agentury ABL, prorůstající jako rakovina do státní správy. Naháněli veřejnosti hrůzu obrazem sítě bývalých zaměstnanců ABL, rozmístěných na různých místech ve veřejné správě a zevnitř ji ovládajících. K dokonalosti chybělo oživení protektorátního hesla varujícího před bolšvismem: zachvátí-li tě, zahyneš!
Ve skutečnosti by agentura mohla svými lidmi obsadit významný počet řídících míst ve veřejné správě pouze v případě, že by měla k disposici přiměřeně velké lidské zdroje, a ty nikdy neměla a nemá. Naproti tomu „tradiční strany“ jsou propojeny tisíci vláken zájmů a vlivů s velkým kapitálem a působí jako přenosová páka jeho zájmů prostřednictvím svých lidí na vlivných místech. Ve srovnání s jejich vlivovou sítí má véčkařská „rakovina“ rozměry a účinnost dětské hračky.
Mimo obecného hanobení se zvlášť zdařilými výkony vyznamenali před televizními kamerami někteří jednotlivci. Nezapomenutelné bylo např. rozhorlené hřímání notorického demagoga Luboše Zaorálka o platnosti zákona proti praní špinavých peněz a jeho porušení Vítem Bártou, postižené pouze malou vadu krásy: na platby tohoto druhu se zákon nevztahuje, takže Vít Bárta zákon neporušil, zato řečník se usvědčil z neználkovství. Za pozornost stojí také goebbelsovská úskočnost, s kterou se samolibý narcis David Rath snažil znehodnotit Bártovo prohlášení, že agentura ABL nemá žádné zakázky v resortech řízených stranou Věci veřejné: obvinil jej ze lži s odvoláním na zakázky od pražského magistrátu a ČEZu. Laciný trik: „přeslechl“ vymezení na resorty ve správě Věcí veřejných a spolehl se na to, že si toho povrchní veřejnost nevšimne.
ODS soustavným ponižováním malého, leč nepostradatelného koaličního partnera předstírá rozhodnost, mravní čistotu a sílu, které dávno pozbyla. Doufá, že za zástěnou mravokárných útoků na Věci veřejné skryje nevyhnutelnost neblahých sociálních dopadů reforem na životní úroveň širokých vrstev obyvatelstva.
Zatímco ČSSD demagogickými útoky na Věci veřejné nemůže v podstatě nic ztratit, vedení ODS si neodpovědně zahrává se stabilitou koalice a vlády. Tím riskuje i zmarnění práce, kterou koalice od voleb odvedla. Okamžik, kdy pokračující ponižování Věcí veřejných dosáhne bodu zvratu kvantity v kvalitu, se jednou musí dostavit. Pád vlády, pokles podpory voličů a konec politické kariéry Petra Nečase pak budou rychlé a neodvratné.
Obě velké strany společně se snaží napadáním „véček“ zastřít zneklidnění svých „kmotrů“ ze skutečnosti, že na politickou scénu vstoupila strana, nezatížená z minulosti korupčními hříchy, a proto ochotná brát záměr potírat korupci přímo doslova. Konečně jde ČSSD i ODS o odpoutání pozornosti veřejnosti od jejich spoluviny na špatném stavu státu.
Komunisté nemohou mít z obtíží Věcí veřejných podstatný prospěch. Samozřejmě nemohli propást příležitost předvést národu na obrazovkách pár svých poslanců, ale jejich útoky byly spíše vlažné a nezacházely do vulgárnosti.
Téměř stranou štvanice se drží TOP 09, která strkanici velkých stran s Věcmi veřejnými převážně pouze přihlíží zpoza rohu a chytrácky vyčkává, jak to dopadne. Snaží se působit dojmem „klidné síly“, kterou v dřívějších koalicích hrávala KDU-ČSL. Přirozeně: čím déle bude ODS plýtvat silami na Věci veřejné, tím později se vrátí k požadavkům na odchod některých ministrů nominovaných KDU-ČSL.
Ministři TOP 09 se mezitím nevzrušeně věnují své práci, jako by je možnost odvolání v nepříliš daleké době příliš nezneklidňovala. Ovšem ten, kdo mlčí, souhlasí a hlavně: již se vyskytly náznaky, že i TOP 09 může být vystavena tlaku na výměnu svých ministrů. V dané situaci tato jinak sympatická strana promeškává příležitost stát se skutečným konzolidačním jádrem koalice. Je to škoda, protože její předseda Karel Schwarzenberg je dost velký profesionál a má dost silnou morální autoritu na to, aby si mohl dovolit důrazně připomenout Petru Nečasovi pověst o třech prutech Svatoplukových.
Bez ohledu na téma, jež ovládalo sněmovní debatu, vzbuzovalo sledování schůze Poslanecké sněmovny nechuť. Pokud by volič měl posuzovat kvalitu poslaneckého sboru podle předvádivých jedinců, již se střídali za řečnickým pultem, a podle toho, co říkají jedni o druhých a sami o sobě, snadno by nabyl dojem, že nám vládnou šašci, psychopati a mizerové.
Celkově z této schůze Poslanecké sněmovny vyplývá poznatek, že naše tzv. politické elity žijí odtrženě od obyčejných občanů a vůbec se před nimi nestydí. Žijeme v citlivém období útoků na peněženky občanů. Uspořádat za těchto okolností tak nákladné a zcela neúčelné divadlo je bezuzdným plýtváním. Schůze byla zbytečná dříve, než začala, protože deklarovaného cíle nemohla dosáhnout. Po vystoupení Karoliny Peake, která oznámila rozhodnutí poslaneckého klubu Věcí veřejných podpořit vládu, nemělo její pokračování žádný rozumný důvod. Odzpívání hlasování poslancem Danielem Kortem bylo osvěžující recesí, ale následné dohadování o platnosti hlasování dokazuje, že poslanci ztratili stud. Tyto výtky samozřejmě směřují převážně proti ČSSD, která již položením Topolánkovy vlády v půli českého předsednictví EU prokázala neodpovědnost vůči zájmům státu a tlakem na poražení Nečasovy vlády se pokouší o založení nové tradice.
Tvrdí-li opozice, že je nutné tuto vládu svrhnout, aby se zabránilo zavedení asociálních reforem a zamezilo plýtvání veřejnými prostředky, nemá pravdu: při daném personálním stavu a ideové vyprázdněnosti politických stran by špatnou Nečasovu vládu vystřídala vláda opozice, jež by byla pouze jinak špatná, ne-li horší. Po špatných reformách by sice přišly jiné, ale nejméně stejně špatné.
