Neviditelný pes

POLITIKA: Strach jménem ANO

14.11.2017

Na českou politickou scénu doslova vtrhl nový hegemon. Hnutí ANO obdivuhodně navýšilo svůj volební zisk o 12 % oproti roku 2013, čímž je mezi stranami letos zvolenými do Poslanecké sněmovny největším skokanem. Jistě, ANO máme před očima již čtyři roky, ale až do posledních voleb to bylo pořád protestní a „nevinné“ ANO s 18 %. Nyní je zde velká, již „políbená“ politická strana, rovnoměrně oblíbená prakticky po celé zemi, která se chystá ujmout břemene vlády i slastí s tím spojených. Dodejme, že strana ostrakizovaná, s níž se nikomu nechce vládnout. Často se skloňují obavy o samotnou demokracii. Čím a komu je tedy ANO nebezpečné?

Přízrak AB

Neochota prakticky všech stran jít s ANO do vlády je dána porůznu velkými, ale ve výsledku zásadními výhradami k celému bloku problémů spojených hlavně s vůdčí postavou, mecenášem a zakladatelem ANO Andrejem Babišem. Formálně je jeho největším problémem kauza Čapí hnízdo, kvůli níž Babiš ještě do voleb čelil trestnímu stíhání. Byť je Čapí hnízdo asi největším reálným ohrožením Babiše, tím pádem i ANO, paradoxně se tento případ odehrál poměrně dlouho před vstupem ANO na politickou scénu. Kromě toho převládá tušení, že nijak nekriminalizovaných Čapích hnízd je po republice asi více. Sama o sobě neprozrazuje daná kauza, na naše poměry neodmyslitelný kolorit jakéhokoli mocenského uskupení, o vztahu ANO k demokracii prakticky nic

To hlavní, co dnes dělí českou společnost, je přízrak Andreje Babiše. Pro oponenty je začasté jednoduše autorem útoku na demokracii. Tím, že použil peníze, koupil a utlumil největší investigativní média, jakkoli sama manipulativní, a zaplatil za marketing svého známého politického sdělení: nepotřebujete zkorumpované politické strany, ale mě. A já jsem řešení problémů. Od chvíle, kdy se ANO stalo vládní stranou a Babiš ministrem, je kritiky vnímán jako osoba v záměrném a permanentním střetu zájmů, který se ani příliš nesnaží zastřít. Málokomu se dnes, v roce 2017 – dokonce ani komunistům a SPD - chce do vlády s člověkem, který může teoreticky svým firmám, byť možná nepřímo, přidělit dotace.

Mnoho zlé krve nadělala ambice ANO zatočit s daňovými úniky. Byť je EET programovou, i když jistě velice kontroverzní agendou, zejména pro strany stavící se za podnikatele se jedná o blok spolupráce s ANO sám o sobě. Tím spíše, že ruku v ruce se zaváděním EET jsme byli ve funkčním období poslední vlády svědky bezprecedentní aktivity daňové správy, podléhající Babišovi, ve vztahu k podnikatelům. V řadě případů bezpochyby šikanózní, nebo až likvidační. Kromě toho není vyloučeno (ani tak úplně dokázáno), že mezi oběťmi „daňařů“ jsou i neoblíbenci A. Babiše. Ke všemu nutno přičíst celkem solidní, byť opět mnoha nejasnostmi zahalenou pravděpodobnost, že Andrej Babiš spolupracoval s StB.

Co se vlastně dozvíme?

Odhadovat vztah Andreje Babiše a ANO k demokracii, či spíše k formě demokracie, které jsme uvykli, můžeme v zásadě výhradně na základě výpočtu vzorečku, který bere v potaz konkrétní politické kroky a chování ANO relevantní pro jeho pobyt ve vládě a klade je do srovnání s dominantními politickými hráči minulosti. Vše ostatní – charakter hnutí ANO, využívaná marketingová a mediální manipulace, průměrný prototyp voliče ANO, předpolitické „průšvihy“ jeho protagonistů apod. – jsou spíše neformální charakteristiky, a ač jistě nejsou hodny podcenění a nepozornosti, jsou v zásadě soukromou věcí Hnutí ANO. Tím spíše, že ve srovnání s konkurencí, chápanou stále více jako „klasické strany“, by velmi pravděpodobně nedopadlo tak špatně.

Kdo umí, ten umí

Prakticky vše aspoň trochu exaktní, co jsme se kdy dozvěděli o zneužití moci, od 90. let zjistila Mladá fronta Dnes, v menší míře policie. Kolem roku 2010 prakticky už nebylo měsíce, kdy by nevybuchla větší či menší korupční bomba. MF Dnes díky svým zdrojům v podstatě úkolovala policii. A už asi nikdy nikdo nezjistí, zda šlo více o senzacechtivost nebo o nutnost poukazující na špatnou zkušenost s vyšetřováním kauz vedených policií. V přepočtu na politické strany to nejvíce – zřejmě oprávněně - odnášela ODS. Výsledek? Kauzy reálné, polofiktivní i fiktivní, dominový rozklad kreditu ideově profilovaných politických stran, na jejichž místě dnes – po policejním zásahu proti Úřadu vlády z roku 2013 - máme jako přímou náhražku ANO a Piráty, své jsme si už dříve užili s Věcmi veřejnými.

Od té chvíle je s korupcí až na výjimky ticho po pěšině. I tuto skutečnost – přestalo se krást, jak slíbil - voliči pravděpodobně k dobru připisují dílu A. Babiše, pod jehož patronátem MF Dnes zcela opustila relativně nezávislou, byť až fanatickou investigativní strategii. Protože to zní absurdně, je vlastně dosti obtížné určit realistický výchozí úhel pohledu analýzy, zda žijeme v čemsi jako „přirozeném“ informačním prostředí, jinými slovy zda máme informace, které bychom mohli a měli mít. I proto těžko Hnutí ANO soudit. Za daných okolností byla – světe, div se - jedinou větší kauzou týkající se prokazatelně ANO řádění Finanční správy proti podnikatelům. Že Agrofert zbohatl na dotacích? Měl zchudnout, když bohatne celá země? Podnikatel nemá právo jít do politiky?

Ale zpět k vzorečku. Zřejmě není třeba dodávat, že půl roku libovolné vlády ODS nebo ČSSD vyprodukovalo v průměru více veřejně propíraných skandálů (nesmyslných i reálných), než čtyři roky koaliční vlády ANO, ČSSD a KDU-ČSL s ministrem financí/velkopodnikatelem Babišem. Tím je řečeno vše. Zbytek jsou teorie a spekulace, které volby nerozhodly. Můžeme v zásadě přijmout teorii, že záměrným výkupem deníků Mafry Babišem oslabila česká investigativní žurnalistika, což se Hnutí ANO samozřejmě velmi hodí, a že hysterická kriminalizace korupce spojená s nástupem Hnutí ANO reálně o něco snížila, případně reformovala korupční aktivity v oblasti přidělování dotací, státních a obecních zakázek. Zbývá otázka, co a proč zůstává skryto. V možnost, že by se změnili lidé a že ANO bude opravdu čisté, se doufat nedá.

Politika na obtíž

Na poměrně pevné půdě jsme i při pohledu na ideologické ambice Hnutí ANO. Jsou zcela minimální. Bere se to, co funguje a kdo funguje. Nefunguje komunismus a ostrá pravice, nefungují přemýšliví politici ani nuly. V intervalu mezi tím podle situace vždy něco funguje. Jinými slovy, na rozdíl od totalitních hnutí ANO, byť se jeho členové – relativně důstojně - koří jedinci, nepronásleduje vůbec nikoho. Jediným terčem, ale určitě ne hrdelním, je „klasický politik“. Právě z tohoto politického a personálního nihilismu, který se nicméně nadále hlásí k politické soutěži stran, vychází zřejmě největší odér upomínající na politicky mrtvé bezčasí 70. a 80. let 20. století. ANO chce být hlavně materiální věcnou zárukou statu quo pro všechny.

V současné chvíli není argument, který by zdůvodňoval strach z ANO coby přímého ohrožení demokracie. Neodpovídá tomu dosavadní praxe hnutí, ani jeho teoretická ambice. Existují naproti tomu argumenty opravňující k trvalým obavám ze zvýšené možnosti zneužití veřejných institucí ve prospěch materiálních soukromých i mocenských skupinových zájmů vzhledem k ekonomickým zájmům vedení Hnutí ANO. Ty jsou natolik validní, že přispívají k malému koaličnímu potenciálu ANO na vládní úrovni. Nenamlouvejme si však, že v očích politické konkurence hrají zásadní úlohu. Tou hlavní ingrediencí je zcela pochopitelný strach ze semletí mnohem silnějším partnerem.



zpět na článek