Česko-americké vztahy jsou historicky výjimečné a nesamozřejmé. Začaly při vzniku ČSR

Tomáš Masaryk měl americkou manželku, přijal i její příjmení; syn Jan měl také americkou manželku, sestru prvního velvyslance USA v Československu. Ale především, Masaryk a prezident Wilson si padli do oka: oba profesoři, oba protestantští moralisté. Wilson byl jedním ze zakladatelů ČSR v roce 1918. Jeho reputace je proto u nás dobrá, v USA však upadá: levice ho viní, že byl rasista a segregacionista, pravice mu vyčítá, že byl progresivista hodlající zvětšit stát a zasahovat do životů lidí. Společnost národů, jeho životní dílo, americký Senát odmítl a USA se jejím členem nestaly. Většina Američanů pak považovala jeho angažmá v evropské velké válce za omyl; následně ve 20. a 30. letech Amerika vůči Evropě praktikovala izolacionismus.

V tom období o speciálních americko-československých vztazích mluvit nelze; až do Mnichova byla naším hlavním spojencem Francie, poté za války Velká Británie a Sovětský svaz. V letech 1941–1945 sice ČSR a USA byly spojenci, ale už v roce 1943 se prezident Beneš rozhodl, že po válce se bude orientovat na Sovětský svaz. V té době sice jeden náš státník měl názory opačné; bývalý premiér Milan Hodža v roce 1942 v USA publikoval knihu Federace ve Střední Evropě, jejíž název napovídá Hodžovo řešení národní otázky v našem regionu a ve které naznačil, že hlavním spojencem nového státu mají být právě USA, nikoli SSSR. Jenže Beneš měl neuvěřitelnou schopnost marginalizovat lidi lepší, nikoli však vychytralejší než on, a tak Hodža v roce 1944 umírá bez vlivu. V americkém exilu.

Zlatý věk vzájemných vztahů

Po odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947, kdy se Jan Masaryk stal „Stalinovým pohůnkem“, se vztahy ČSR a USA rozcházejí a jejich režimy stály na opačných stranách studené války. Tu USA v roce 1989 vyhrávají, náš komunistický režim prohrál, což nám přineslo osobní, politickou, ekonomickou i kulturní svobodu. A nastal zlatý věk česko-amerických vztahů.

Václav Havel miloval Ameriku a Amerika milovala jeho. Po listopadu 1989 jsme měli s třemi americkými prezidenty nadstandardní vztahy: pro George Bushe staršího jsme byli důkazem, že tvrdá republikánská politika USA vůči SSSR v 80. letech – politika Ronalda Reagana a George Bushe – byla správná: bez války vedla k pádu komunismu a sovětského impéria, návratu svobody a demokracie k nám, a k novým Americe přátelským režimům.

Demokrat Bill Clinton a Václav Havel si rychle padli do oka. Oba byli kulturní a morální bohémové, a jejich dobrým vztahům napomohla i Clintonova velvyslankyně při OSN a ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, dcera českého diplomata a profesora. Clinton si také uvědomil, že je dobré si před volbami 1996 pojistit hlasy Američanů polského původu, proto souhlasil s rozšířením NATO. Tím se americko-středoevropské vztahy dostaly na novou, vyšší úroveň.

V roce 2001 přišli nový prezident, republikán George Bush mladší, a útoky 11. září. V následné irácké válce v roce 2003 mu mnozí Západoevropané nadávali, ale my Středoevropané jsme Americe z vděčnosti pomáhali. Tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac to nezapomenutelně komentoval slovy, že jsme prý „propásli dobrou příležitost mlčet“.

Obamův odchod, Trumpův návrat

Jinými slovy, v letech 1989–2009 jsme měli s USA nadstandardní vztahy a zájem USA o nás byl větší, než odpovídalo naší váze a významu. To vše se změnilo s novým prezidentem, demokratem Barackem Obamou. My, střední Evropa, jsme ho tolik nezajímali; on se chtěl především dohodnout s Ruskem. Když 22 středo- a východoevropských politiků zaslalo v létě 2009 Obamovi dopis, aby i nadále považoval jejich země za zahraniční prioritu, a varovalo jej před Ruskem, Obamův poradce Michael McFaul, architekt jeho politiky vůči Rusku (včetně „resetu“), jednoho z autorů dopisu seřval, proč sabotují zahraniční politiku nového amerického prezidenta.

McFaul se později stal velvyslancem v Rusku (2012–2014), tam zažil doslova perzekuci ze strany Putinovy mládeže „Naši“; a když byla po ruské agresi vůči Ukrajině před pěti lety Obamova politika vůči Rusku v troskách, stal se jedním z nejostřejších kritiků Putina.

Poté přišel republikán Trump, jehož projev ve Varšavě v červenci 2017 naznačil, že Amerika se opět do střední Evropy vrací, ale na základě bilaterálních vztahů. Problémem není, že Trump hodně věcí vnímá optikou „má dáti – dal“, pokud s ním ovšem tak jednat umíme; problémem je, že je nestálý a kdykoli může změnit názor.

Dvě polistopadové dekády výjimečných česko-amerických vztahů byly zřejmě unikátní a už se nejspíš nevrátí. Ale dobré je mít vztahy alespoň standardní. Amerika je náš hlavní bezpečnostní spojenec a její mocenský, ekonomický i kulturní vliv je nesmírný. Jsou na ní aspekty obdivuhodné, i ty méně obdivuhodné.

LN, 6.3.2019

Autor je ředitel Občanského institutu