S komentáři na stojedničkové téma se v posledních dnech roztrhl pytel. Jeden za všechny: pondělní Lidové noviny, článek Erika Taberyho Klausovi musí stačit „101“. Hned v úvodu se autor zmiňuje, že výjimečně souhlasí s J. Paroubkem. Souhlasí, že „direktem ústavě“ je údajné vyjádření prezidenta, že „v žádném případě nejmenuje vládu, která má 101 hlasů ve sněmovně“. Jak už se to novinářům někdy stává, prezidentův výrok na páteční tiskové konferenci zněl poněkud jinak: „Jde mi o dohodu, která by byla zárodkem stabilního uspořádání, to znamená, že vylučuji možnost, že bych akceptoval nějaký obchod s jedním hlasem doleva či doprava, nahoru či dolů.“

Prezident jako politik dal najevo, že preferuje vládu postavenou na dohodě stran a ne na přetahování jednotlivců. To je zcela legitimní postoj. Čtyři a půl měsíce po volbách je totiž po opakovaných vyjádřeních jednotlivých stran, ale zejména po opakovaných hlasováních ve Sněmovně zřejmé, že „stojedničková“ vláda by mohla vzniknout jen v důsledku jakýchsi zcela pofidérních obchodů s mandáty. A prezident se stal jen dalším z těch, kteří to otevřeně pojmenovávají. V situaci, kdy poprvé od listopadu 1989 nezískala důvěru vláda, která si pro ni do Sněmovny šla, by to nikoho nemělo příliš překvapit. Navíc jde o vládu, která poprvé od listopadu 1989 nevznikla na základě předem sjednané dohody stran disponujících většinou ve Sněmovně.

Ústavu je třeba ctít a doporučoval bych všem, kteří o tom tak často a tak rádi hovoří, aby začali například tím, že si ji přečtou. Nejlépe od začátku. V článku 5 se tak například dočteme, že náš „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Pokud by měl být náš politický systém založen na jakýchkoliv jiných principech, například na dohodách, které vzniknou na základě soutěže individuálních politických osobností, tvořících ad hoc různé většiny, jistě by příslušný odstavec ústavy zněl jinak.

Ona totiž není stojednička jako stojednička. Tam, kde jde o výraz smluvní dohody ve Sněmovně zastoupených politických stran, jako tomu bylo například v minulém volebním období (2002 – 2006), je takto vzniklý půdorys čítající 101 mandátů výsledkem zcela legitimní dohody (tehdy tří) stran.

Takové uspořádání sice nebylo stabilní, ale tuto dohodu stran prezident republiky opakovaně respektoval. Jak v roce 2004, kdy podal demisi premiér Špidla, tak v roce 2005, kdy podal demisi premiér Gross.

Žádný půdorys založený na dohodě politických stran dnes však 101 mandátů nečítá. Jeden přeběhlík (ať již zprava či zleva), není stranou a i kdyby nějakou založil nebo se členem nějaké stal, nemá mandát z letošních voleb.

Pokud tedy prezident republiky po neúspěšném prvním povolebním pokusu sestavit vládu disponující důvěrou Poslanecké sněmovny explicitně prohlásí, že přijme takovou vládu, která je založená na sněmovní většině stran (a žádná stojedničková většina stran dnes neexistuje), pak pouze požaduje naplňování těch principů, na nichž je podle ústavy náš politický systém založen.

Každý má samozřejmě právo preferovat jiné jednání prezidenta, přát si, aby prezident učinil přesně to, co si on sám přeje.

Bohužel dnes mnozí stále vycházejí z poněkud nevolnického a výrazně předobčanského předpokladu, že má–li někdo jednoznačně odlišný politický názor než oni sami, pak by měl být za něj nejspíš potrestán, protože porušuje tímto svým jiným pohledem nepsaná pravidla, zákony či dokonce ústavu. V opačném případě by totiž takoví lidé museli čelit (své vlastní) představě, že to jsou oni sami, kdo bude za svůj názor čelit trestu, či alespoň exemplárnímu odsouzení.

Nad závěrečnými výkřiky zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt pana Taberyho „jestli Václav Klaus odmítne uznat 101 hlasů ve sněmovně jako legitimní, ohrozí demokratickou podstatu státu“ se tedy lze jen trpce pousmát: kam až jsou někteří schopni zajít, aby ukázali své nepochopení problému či osobní zášť?