5.12.2022 | Svátek má Jitka


POLITIKA: Štíhlejší stát, méně korupce

4.2.2010

Hitem nadcházející volební sezony číslo jedna nebude bohužel otázka, co udělat s černou dírou ve státní pokladně, ani dramatický pokles natality obyvatelstva a s ním související imigrační nepolitika České republiky, ale korupce.

Je spíše námětem pro sociology, proč něco, co je součástí systému dvacet let, o čem se mluví a píše dvacet let a co má dimenzi pořád stejnou, tedy příšerně velkou, je uchopeno politiky až v okamžiku, kdy je s politickou elitou, a ostatně s celou společností, neúprosně spojeno a žije v symbióze. Když mluvíme o korupci, nejde přece jen o záhadné superzakázky, ale i o kupování si hlasů ve formě černodušních straníků či falešných příslibů voličům či rozdávání z cizího. Korupce v jakékoliv formě byla a bude, stačí si přečíst něco o historii, korupce je de facto takový kvaziobchod tam, kde nelze dosáhnout uspokojení potřeby jedince, strany či skupiny cestou tradičního ekonomického vztahu volné poptávky a nabídky a soutěže relevantních nabídek a poptávek. Do rovnice si dosaďte nejen peníze, ale i moc a popularitu – a hned je věc jasná.

Že je však problém korupce vážnější a v naší zemi dosáhl vrcholu, se projevuje následně. Představitelé bojovníků proti korupci – ať už politické strany mimo parlament nebo mimovládní sdružení jako například Transparency International – se veřejně začínají shodovat s těmi oficiálními reprezentanty držícími moc. Když mi kolegyně říkala, že hlavní zpráva nejsledovanějších televizních zpráv v sobotním prime timu byla o nápadu na protikorupční agenty z řad pro policii angažovaných civilistů, kterému přitakal i Václav Láska, tvář a šéf nestátních bojovníků proti korupci, začalo mi být jasné, že je zle.

Nechci být špatným prorokem, ale téma korupce, kde souzní politik s druhou stranou, mi nebezpečně připomíná modlu ekologického zelenání, které se stalo současně náboženstvím, bafuňařením a exhibicí, pro zúčastněné pak v mnoha případech spíše celoživotní obživou než úsilím o život v harmonii s přírodou a společností. Jak to se strašákem globálního oteplování a jednoznačnými důkazy různých expertů dopadá, si dnes může přečíst v novinách každý. Slepá víra jedněch na jedné straně a cynismus politiků, kteří rychle obrátí na jinou notu, na straně druhé pak cokoliv dobrého odsoudí do koše. S korupcí by to ale mohlo být jinak. Nikdo totiž není schopen posoudit a ověřit argumenty ekologů, ale každý ví, co je to korupce. Nejde o teoretickou možnáhypotézu, ale konkrétní jednání, jehož následky se projevují hned a tady, realizované ve formě naducaných obálek, ať už mají povahu toskánských dovolených či zázračně financovaných bytů a hypoték, anebo reklamních kampaní stran, jaké si nemohou dovolit ani ty nejsilnější nadnárodní korporace.

Protože korupce je uchopitelná a pochopitelná, je fascinující, jak mohou zejména média dopřávat sluchu něčemu a jak může mít u obecenstva obdiv něco, co jako lék nefunguje. Když se na korupci podíváme jako na právní, respektive trestněprávní problém, zjistíme, že veškeré adorované modely boje jsou ve skutečnosti jen snahou trestat a odstraňovat následky. S korupcí je to jako s nemocí. Nejlépe se léčí ta, co není. Ochrana proti korupci znamená banální věc. Přestat korupční prostředí vytvářet. Přestat korupční prostředí udržovat při životě. V jazyce právníků a lékařů se tomu říká prevence. Je to velmi jednoduché, jen si na tom nelze dělat politickou ani mimovládní kariéru.

Předně je třeba omezit státu jeho aparát a rozsah jeho funkcí. Čím méně bude stát plnit tzv. veřejných služeb, tím méně místa bude pro korupci. Nebudou státní zakázky, nebude koho korumpovat. Zrušme byrokratická omezení a získávání různých nezbytných povolení – a nebudou úplatky. Zaveďme pevné lhůty úřadům pro vyřízení věci – a vše jako zázrakem zmizí. Korupce je tam, kde je buď možnost brát si z cizího a rozdávat z cizího, anebo tam, kde nejsou pro všechny stejné podmínky a něco (rejstřík, úřad, katastr, stavební řízení etc.) nefunguje. Přestaňme regulovat trhy a předstírat, že líný stát je chytřejší a lepší než jeho občan. Hlavně však je třeba přestat plodit právní normy jako v inkubátoru plankton. Nutkavá potřeba politiků vládnout cestou právní normy, přesvědčení evropské byrokracie, že nejlepší je zákaz a nařízení, totiž přirozeně vytváří džungli práva, v níž nelze nalézt orientaci a která slouží pro korupci jako Petriho miska penicilinu.

Když je téma korupce opravdu seriózní problém, je třeba začít s mytím rukou a skutečnou hygienou, a ne se pokusit bahno překrýt voňavkou slibů a doprostředka zapíchnout na ozdobu místo třešničky korupčního agenta. Pokud ovšem nemáme úmysl nechat vytvořit dalšího úředníka, co se nechá uplatit.

LN, 2.2.2010

Autor je advokát