Česká pravice tleská volebnímu úspěchu PiS. V řadě ohledů je ale spíše jeho protikladem

Koncem léta a začátkem podzimu nastal na pravici jistý pohyb. Reálně se ustavila Trikolóra Václava Klause mladšího, ODS představila novou kampaň nazvanou „Země, která vítězí“. Občanští demokraté chtějí s její pomocí „vyslat jasný signál“, že jsou připraveni „převzít vládu nad Českou republikou“.

Do parlamentních voleb u nás zbývají ještě dva roky. V polských však přesvědčivě zvítězila a jednobarevnou většinu v parlamentu obhájila strana Právo a spravedlnost (PiS), označovaná jako pravicová a konzervativní. Nicméně její triumf opět nastolil otázku, co si dnes vlastně pod pojmem pravice nebo konzervatismus představit. Ze srovnání s Českou republikou totiž plyne, že stejné pojmy mohou mít dosti rozdílné obsahy.

Víra a vlast

ODS vítězství PiS přivítala. Jak by ne, tvoří s ním v Evropském parlamentu jednu frakci. První místopředsedkyně strany Alexandra Udženija na svém Facebooku dokonce neskrývala přímo nadšení: „Gratuluji PiS k neuvěřitelnému vítězství. Je to jasný důkaz, že konzervativní politika je v dnešní rychlé a nepřehledné době nejrozumnější a nejlepší volba… vytváří spravedlnost, sociální a společenskou stabilitu – to vše v dnešní době potřebujeme.“

Trikolóra Václava Klause mladšího reagovala víceméně stejně, podle ní PiS „vidí Polsko podobnýma očima jako Trikolóra Českou republiku“. Na facebookové stránce Trikolóry ovšem řada návštěvníků reagovala kriticky, přičemž je celkem jedno, zda se jednalo o příznivce nebo o takříkajíc kolemjdoucí rýpaly. Konkrétně poznámkami jako „na dávkách pro rodiny rozhazují víc peněz než ČSSD“, „národní socialismus“, „škoda, že upřednostňují potřeby kléru na úkor normálních lidí“, či dokonce otázkou: „Taky plánujete zakázat potraty?“

PiS lze asi nejstručněji charakterizovat pojmem sociální konzervatismus, což je proud, který spojuje obranu tradičních, zpravidla křesťanských hodnot s rozsáhlými sociálními programy, zejména těmi zaměřenými na podporu rodiny. A jelikož v Polsku jsou křesťanské hodnoty (katolická církev) těsně propojeny s vlastenectvím, klidně by šel použít i citovaný pojem „národní socialismus“, kdyby ho dávno nezprofanoval Adolf Hitler a jeho temná parta. Ostatně, jednou z opor první republiky i prezidenta Edvarda Beneše byla Československá strana národně socialistická, nad čímž se nikdo nepohoršuje, a nikdo by ji také neřadil ke krajní pravici nebo k extremismu. Stejná slova mohou zkrátka nést řadu až protichůdných obsahů.

Václavu Klausovi, mladšímu i staršímu, by měl ale více než Jarosław Kaczyński konvenovat lídr polské Konfederace Janusz Korwin-Mikke. Uvedená formace, jež obdržela skoro sedm procent hlasů, totiž spojuje podporu volného trhu (Korwin-Mikke například pomáhal vydat F. A. Hayeka v polském samizdatu a obdivuje Margaret Thatcherovou), hodnotového konzervatismu a tvrdého euroskepticismu. Ovšem v Trikolóře asi vědí, že pan Janusz je přece jen trochu zvláštní. Ženy považuje za méněcenné bytosti s nižší inteligencí (zbožňovanou baronku Thatcherovou pokládá za mimořádnou výjimku, v podstatě za hříčku přírody), s čímž by u nás, ostatně podobně jako v Polsku, docela narazil. Podstatu jeho návrhu, že pokud se Polsku nepodaří uzavřít bilaterální spojeneckou smlouvu s USA po vzoru Izraele, mělo by v zájmu zajištění své bezpečnosti navázat spojenectví s Ruskem, by si na Českou republiku netroufl veřejně aplikovat ani prokremelský Miloš Zeman. A mezi českými konzervativci pak zpravidla zcela absentuje volání po úplném zákazu potratů neboli významná agenda části politiků polské Konfederace.

Schizofrenní situace

V zemi, která je religiózně jedna z nejvlažnějších v Evropě, to má náboženský konzervatismus přirozeně těžké. Polsko je naopak až takovou soft teokracií zdola. Díky rozsáhlé příslušnosti Poláků ke katolické církvi disponuje tamní konzervatismus širokou sociální základnou, včetně nízkopříjmových skupin obyvatelstva, a má tudíž i výraznou sociálnědemokratickou dimenzi. ODS se pak snadno ocitá ve schizofrenní situaci, kdy se doma chlubí cizím peřím PiS, avšak zároveň kritizuje vládu za přílišné rozhazování a tvrdí, že „stát potřebuje redukční dietu“.

Malý stát na široširém volném trhu, stát, který občana nechává v zásadě na pokoji – asi tak lze shrnout dosavadní český konzervatismus, jak se zde rozvíjel od devadesátých let. Dnes přinejlepším stagnuje, poněvadž mu chybí širší sociální zázemí – může oslovit spíše bohatší nebo činorodé jedince. V podání PiS je ale stát nástrojem vykonávání společenského dobra, strážcem národní identity i křesťanských hodnot, nyní zejména vůči „liberální nákaze“ ze Západu. Státem intervenujícím a silným. ODS (i Trikolóra) jsou tedy v řadě ohledů spíše protiklady PiS, nikoliv ideovými souputníky. Krize EU či obavy ze ztráty identity v důsledku migrace nebo genderových kulturních válek mohou ale různé formy konzervativního etatismu v očích voličů zatraktivnit, a to i u nás.

Autor je politolog

LN, 17.10.2019