Vedle úřadu zmocněnce vlády pro lidská práva přibyla jakási zastřešovací funkce, která s touto koalicí zmizí jak voda vsáklá do písku. Protože však je tato taškařice placena z našich daní, musíme se ptát, zdali paní ministryně skutečně o lidská práva dbá a zdali vůbec chápe, co je hlavní ideou pojmu lidských práv.
Její činnost vykazuje prozatím rysy tragikomické, až tragické.
Nejlépe se uvedla nápadem nalepovat těhotným ženám samolepky žluté barvy na triko (což je možná dokladem, že v Alma-Atě málo studovala dějepis a zejména holokaust, jinak by možná paní ministryně věděla, co znamená žluté znamení na klopě, ledaže by hltala pod peřinou Foglara v ruštině a měla na mysli tajné znamení Vontů).
Nejlepší z posledních příšerností z jejího pera je zákon o rovném zacházení. Ostatně pojmy, kterými paní ministryně operuje velmi často, tedy prošetřit, zakázat, nakázat či zřídit komisi nebo úřad, dosvědčují, že má o idejích svobody, tedy základech lidských práv, pramalý pojem. K základním postulátům lidských práv patří, mimo jiné, co nejmenší regulace a omezování úvah, svobod, osobního prostoru a rozhodování jednotlivce. Vytváření jakýchkoli úřadů a institucí, různých nařízení a zákazů je neomylným krokem k totalitnímu státu.
Bohužel se v řadách nových ochránců lidských práv, tedy těch, kteří nemají zkušenost s minulým režimem, projevuje příznačná tendence vnucování vlastních idejí silovou cestou, což je i případ paní ministryně. Jako politik totiž zřejmě sdílí přesvědčení, že své názory musí vnucovat okolí i proti jeho vůli, neboť jediný správný názor je ten její, respektive názor jí zastávaný.
Paní ministryně je též zřejmě i chabou právničkou, když ani nevysvětluje, proč zrovna některý z jejích nápadů musí být uveden do praxe, zdali nám zákon v právním řádu České republiky chybí, zdali je potřebné vše řešit silou zákona. Jestli je kupříkladu jediným odůvodněním nutnosti existence zákona o rovném zacházení nic neříkající tlak Evropské unie, tak by mne moc zajímalo, proč máme Ústavu ČR a jsme účastníky dohod o lidských právech, v nichž na prvním místě tkví zásada, že všichni lidé jsou si rovni.
Nabízí se ale jiné vysvětlení. Paní ministryně zaměňuje lidská práva za práva sociální. Nelze si nepovšimnout, že tato tendence je v rámci hnutí nevládních organizací a levicově smýšlejících stran výrazně převažující. Jenže práva sociální jsou pouhou, a nikoli podstatnou, složkou lidských práv. Paní ministryně ostentativně ignoruje skutečné lidskoprávní problémy současné doby, ke kterým rozhodně nepatří přihlouplé plácání o rovnosti mužů a žen. Jsou tady zcela evidentní příklady narušování soukromí, od odposlechů bez povolení soudu či těch legálních přes shromažďování údajů o všem a o všech, nucené odebírání vzorků DNA, zachycování bankovních transakcí až po, stručně řečeno, veřejné špiclování všeho druhu. Postřehla paní ministryně, že dnešní technologie umožňují vykonávat prakticky stoprocentní dozor nad aktivitami všech fyzických osob od nemluvněte až po starce nad hrobem? A co s tím dělá? Nic, protože je to složité, je to nepopulární a hlavně to platí pro všechny. Obrana před totalitou moderního typu, před vládou byrokracie, zahlcováním předpisy a ukládáním nesmyslných povinností, které přinášejí do rukou moc státnímu aparátu, je skutečný problém lidských práv, který prochází všemi sociálními a etnickými skupinami bez rozdílu.
Prozatím se paní ministryně uvedla jako tichý posel totalitního ovládání jednotlivce, nikoli jako ministr lidských práv. Když už na sebe přijmu tu nezměrnou odpovědnost být lidskoprávním ministrem, nesmím považovat svoji funkci za obdobu výboru veřejného blaha v moderní podobě. Mohu-li soudit, zánikem úřadu paní ministryně a její osobní absencí nemohou občané České republiky nic jiného než získat.
LN, 31.7.2007
Autor je advokát