20.9.2019 | Svátek má Oleg


POLITIKA: Stávka u Petříčků

16.8.2019

Ukazuje se, jak zmatené je myšlení Nové levice

O víkendu přinesl web časopisu Respekt zprávu s titulkem „U Petříčka na zahradě budou čmeláci“. Bohužel z textu posléze vyplynulo, že se nejedná o volnočasovou entomologii na soukromém pozemku, ale o zahradu ministerstva zahraničí, které Tomáši Petříčkovi dali do správy čeští voliči, kteří též budou čmeláčí výsadek na Loretánské náměstí pokrývat finančně. A jak jsem se dočetl posléze, zahradní opylovači jsou pouze částí širšího ministrova plánu, který spočívá v celkovém „zelenání“ jeho úřadu.

Patero zahradních čmelínů není tím, co mě na těch fantastických ambicích Tomáše Petříčka zaujalo nejvíce. I když musím uznat, že ministrovo vysvětlování, proč se nakonec rozhodl upřednostnit čmeláky před původně navrhovanými včelami, nabralo v zapáleném podání redaktorky Šafaříkové grády grotesky.

Mnohem více mě šokoval Petříčkův nápad, že se i ministerstvo zahraničí v září přidá ke „klimatické stávce“. Zaměstnanci se ve vybraný den místo své práce budou věnovat „celopodnikové debatě s přizvanými odborníky a vedením ministerstva“ o změnách podnebí.

Samotný nápad na klimatický brainstorming v Černínském paláci mi ze všeho nejvíc připomíná bájný cimrmanovský oběžník školního inspektora „rozhovořte se s žáky o tom, jaký význam přikládá vaše škola učebnímu předmětu práce v kůlně a na pozemku“. A tak nějak tuším, že výstup z celopodnikového usebrání bude přibližně stejně hodnotný.

Jako vrchol celého nesmyslu mi ale přijde, že je tato shora organizovaná iniciativa označována jako „stávka“. Právě na tom je průzračně jasně vidět, jakého pomatení dnešní Nová levice dosáhla.

Když si ve stručném exkurzu projedeme dějiny politické levice, tak v devatenáctém století vznikla jako strážce zaměstnanců proti „pánům“. Usilovala o zlepšení jejich pracovních podmínek, sociální jistoty, pak o jejich volební právo a další věci, které by trochu kompenzovaly jejich podřízené postavení.

Po zhruba sto letech jejich snažení se ve druhé polovině dvacátého století v západní Evropě podařilo sociální otázku dělnictva v podstatě definitivně vyřešit, když zaměstnanci až na výjimky dosáhli úrovně střední třídy. Jenže jejich socialistickým patronům už se nechtělo opouštět politický svět krásných paláců, vzrušujících intrik a v neposlední řadě také zákonem garantovaného nadstandardního příjmu, na který si zvykli. A tak se začali poohlížet po novém objektu své politické péče. A našli si nové potřebné v podobě nejrůznějších menšin, domáhajících se garancí jistot pro svou jinakost. A také v přírodě, která se stala „novým proletariátem“, za který mohli socialisté bojovat a využít přitom svých staletých zkušeností boje s fabrikanty.

Jednou z nejzásadnějších zkušeností tohoto druhu byla právě stávka. Tento vynález devatenáctého století byl nejsilnější nátlakový nástroj dělnického hnutí, když mu došlo, že zaměstnanci mohou být protějškem zaměstnavatelů, jen když budou hájit své zájmy společně. Zastavení práce se stalo nejpádnějším nástrojem kolektivního vyjednávání.

Z toho plyne, že stávka je nástrojem boje zaměstnanců proti zaměstnavatelům. A nejen stávka, na tomto protikladu zaměstnaneckého vztahu stojí v podstatě celé pracovní právo. Samozřejmě, že jsou stávky, jejichž důvody nejsou sociální, ale politické. Ale vždycky jsou tam na jedné straně stávkující zaměstnanci a na druhé straně zaměstnavatelé. Bez toho nedává stávka žádný smysl a stává se obyčejnou zašívárnou.

Ovšem v případě klimatické stávky na zamini se dostáváme do zcela unikátní situace, kdy stávku svých zaměstnanců vyhlašuje zaměstnavatel. Z logiky pracovněprávních vztahů by se zdálo, že Tomáš Petříček vyhlašuje protest proti sobě samému, ale logiku jsem v uvažování Nové levice přestal hledat už dávno.

Středoškolská stávka za klima byla inspirovaná americkými studenty, kteří na jeden den vyšli do ulic na protest proti nebezpečnému prostředí ve školách (po jednom školním řádění šíleného střelce). Tehdy se nejspíš jednalo o spontánní akci studentů, která se svou povahou skutečně blížila stávkám za bezpečnost práce z časů továrníků v cylindrech.

Když jejich nápad přes neziskovku Fossil Free Dalsland převzala švédská (zá)školačka Greta a začala stávkovat za klima, dalo se to s oběma přimhouřenýma očima ještě taky považovat za „stávku“ proti neuvědomělým zřizovatelům a ředitelům škol, byť zrovna v progresivním Švédsku by se o jejich klimatické zabedněnosti dalo úspěšně pochybovat.

Ale ve chvíli, kdy nápad přijali za svůj agilní funkcionáři a začali své podřízené (ve firmách) či svěřence (ve školách) ke stávkování sami nabádat, byl staletý princip stávky jako protestu proti pánům postaven zcela na hlavu.

Výsledkem tohoto totálního zmatení pojmů je, že klimatickou stávku na ministerstvu zahraničních věcí ohlašuje do médií samotný ministr a ani se nenamáhá vytvářet dojem, že nápad vzešel z řad ministerského proletariátu. Dokonce se chlubí (asi aby okouzlil liberální čtenáře Respektu), že je to jeho iniciativa a jeho osobní zájem o budoucnost planety, protože životní prostředí je prý „výsostně sociálně demokratické téma“. Takže tu nejde o zaměstnance a jejich upřímný zájem o klima, ale o pana ministra a jeho stranickou legitimaci.

Místo „stávka“ by za těchto okolností byl mnohem přesnější termín „politické školení“. Jenže to by neznělo tak úderně. Navíc v Černínu nejspíš ještě sedí pár diplomatů, kteří taková školení absolvovali za Bohuše Chňoupka a mohli by poťouchle hledat paralely. Takže se tedy v září na ministerstvu zahraničních věcí bude „stávkovat“.

V jednom má ale ministr Petříček pravdu, byť zcela zjevně nechtěně. Že totiž nesprávně nastavené parametry environmentální politiky mají dopad na ty nejzranitelnější. Za takové socialisté celou svou stočtyřicetiletou historii považovali zaměstnance. A mnoho zaměstnanců na „nesprávně nastavené parametry“ neboli iracionální klimatický fanatismus skutečně doplatí. Už dnes se taková situace velmi konkrétně rýsuje v automobilismu, další průmyslová odvětví budou nepochybně následovat a dle nejnovějšího tažení proti uhlíkové stopě zvířat nejspíš dojde i na zemědělství.

A je dost pravděpodobné, že poté například škodovácký odborářský „táta“ Jaroslav Povšík ministru Petříčkovi rázně připomene, jaký je skutečný význam slova stávka.

Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, v textu vyjadřuje své osobní názory.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.