Na Úřadu vlády vypukla stávka. To je samo o sobě zpráva závažná, neboť občan si v takové chvíli právem klade otázku, zda si toho chod státu vůbec všimne. Nejde o stávku horníků, železničářů, lékařů nebo zaměstnanců továrny, kde se po zastavení práce okamžitě zastaví stroje, výroba, doprava či péče o pacienty. Jde o stávku v instituci, jejíž běžná činnost je pro občana natolik vzdálená, zprostředkovaná a administrativně rozptýlená, že rozdíl mezi dnem pracovní aktivity a dnem pracovního protestu nemusí být na první pohled zcela zřejmý.

Podle dostupných informací část zaměstnanců protestuje proti přesunu agend. Nejde tedy o odpor proti nesnesitelnému pracovnímu tempu, proti vykořisťování dělnické třídy, proti zvýšení výrobních norem nebo proti pásu, který běží tak rychle, že se člověk pomalu nestačí ani stát součástkou vlastního pracovního procesu. Jde o to, že některé agendy, které dosud sídlily na Úřadu vlády, mají být přesunuty jinam. Ve výrobním závodě by taková změna znamenala, že se soustruh přemístí z haly A do haly B. Ve státní správě to znamená, že dokument, který se dosud hledal na jednom místě, se bude nově hledat na místě jiném. A proti takové změně je zjevně třeba se postavit.

Celá situace přitom neodolatelně připomíná humor Šimka a Grossmanna, právě ten druh absurdní logiky, v níž realita předbíhá vlastní parodii. V jedné jejich hře zazní výzva, aby dělníci v továrně zastavili práci. Výzva je ovšem zbytečná, protože ještě nikdo ani nezačal pracovat. Jeden dělník je dokonce tímto revolučním apelem vytržen z hlubokého spánku. Pointa je přesná právě tím, že nestaví na laciném posměchu práci, ale na odhalení zvláštního rozdílu mezi heslem a skutečností. Nejdříve se dramaticky vyhlásí čin, a teprve potom se zjistí, že k němu chybí základní předpoklad.

Něco podobného se možná odehrálo i nyní. Stávka na Úřadu vlády má zvláštní poetiku právě v tom, že běžný občan jen obtížně rozezná rozdíl mezi dnem, kdy se na úřadě vlády stávkuje, a dnem, kdy se na úřadě vlády normálně koordinuje meziresortní agenda. V obou případech se píší stanoviska, svolávají porady, přeposílají materiály, zakládají pracovní skupiny, přesouvají kompetence, vysvětluje se, proč něco nelze udělat rychle, a současně se zdůrazňuje, že stát pracuje intenzivně, koncepčně a v úzké součinnosti. Rozdíl je snad jen v tom, že při stávce se o zastavení práce mluví otevřeně, zatímco za běžného provozu se tomu říká procesní návaznost.

Stávka má proto jednu nespornou výhodu. Poprvé je výslovně řečeno, že práce stojí. To je proti obvyklému úřednímu provozu značný pokrok. Tam práce často stojí také, ale nazývá se to připomínkové řízení, meziresortní koordinace, metodické vyhodnocení, analytická příprava nebo vyčkání na stanovisko příslušného útvaru. Občan, který by se domníval, že nečinnost je opakem činnosti, by ve státní správě rychle narazil. Nečinnost zde může být pouze jinou formou činnosti, pokud je opatřena správným názvem, jednacím číslem a časovým harmonogramem.

Protestující zaměstnanci tvrdí, že přesun agend ohrozí kontinuitu. To je námitka, kterou nelze úplně odbýt. V českém státě je kontinuita mimořádně důležitá. Bez kontinuity by nebylo možné, aby se stejné věci řešily deset let, aby se každá reforma připravovala do dalšího volebního období a aby každý nový ministr po několika měsících zjistil, že vše je mnohem složitější, než se původně zdálo. Kontinuita státní správy je tedy hodnota. Zajišťuje, že se věci nemění překotně. Někdy dokonce zajišťuje, že se nemění vůbec.

Vláda naopak patrně namítne, že nejde o likvidaci agend, ale o jejich efektivnější rozdělení. Slovo „efektivnější“ má ve státním jazyce zvláštní význam. Neznamená nutně, že se něco bude dělat lépe, rychleji nebo levněji. Znamená pouze, že se to bude dělat jinde, jinými lidmi a po přechodnou dobu možná vůbec. Občan by se proto neměl znepokojovat. Agenda nezmizí. Pouze se přesune. A přesunutá agenda je stále agenda. Jen už není tam, kde byla předtím. Což je ve státní správě téměř totéž jako reforma.

Stávka na Úřadu vlády tak v sobě nese hlubší sdělení. Nejde jen o konkrétní zaměstnance, konkrétní odbory a konkrétní reorganizaci. Jde o filozofickou otázku, zda lze zastavit práci ve struktuře, jejímž hlavním výkonem je často právě to, že brání příliš rychlému pohybu. Dělník zastaví práci, když vypne stroj. Řidič zastaví práci, když nevyjede. Lékař zastaví práci, když neošetřuje. Úředník zastaví práci, když nepřesune dokument z jedné fáze zpracování do druhé. Jenže pokud úředník dokument nepřesune, občan to pozná jen tehdy, když čekal, že přesunut bude. A protože zkušený občan nic takového nečeká, nevzniká žádný viditelný rozdíl.

Tím se dostáváme k podstatě věci. Stávka v továrně je drama, protože se zastaví výroba. Stávka ve škole je drama, protože nepřijde výuka. Stávka v dopravě je drama, protože nejede vlak. Stávka na Úřadu vlády je naproti tomu jemný administrativní úkaz. Něco jako ticho mezi dvěma stanovisky. Právě proto se k ní hodí Šimek a Grossmann lépe než revoluční patos. Jejich humor totiž dokázal přesně vystihnout okamžik, kdy se společenské gesto tváří nesmírně vážně, ale realita pod ním je tak křehká, že stačí malý dotek a celá konstrukce se změní v absurdní scénu.

A přesto má tato stávka své kouzlo. Na chvíli se veřejnosti odkryje, že stát je obrovský mechanismus, v němž se nejen vládne, ale také spravuje, koordinuje, překládá, připomínkuje, slučuje, přesouvá, ruší a znovu zřizuje. Lidé uvnitř tohoto mechanismu se pak někdy bojí, že když se jejich agenda přesune jinam, ztratí význam. To může být pravda. Ale může být pravda i opak: že význam některých agend vzniká právě tím, že se neustále přesouvají.

Nezbývá tedy než popřát stávkujícím mnoho úspěchů. A také pevnou víru, že jejich práce byla před stávkou natolik patrná, aby bylo poznat, že se zastavila.