Hodinová „výstražná stávka“, která trvala paradoxně často víc než hodinu, ukázala, že česká postkomunistická levice a ČSSD zvláště, si ráda bere jako rukojmí český národ. Nedosti na tom, že jsme spolu se Slováky (kteří ale komunisty v roce 1946 masově nevolili) strávili 40 let v bolševickém ghetu, ze kterého nebylo jiného úniku než emigrace, často dokonce i nedobrovolná. Neobolševická levice u nás opět provokuje v lidech pocity závisti a nespokojenosti se vším, co by jen trochu pomohlo vymanit se ze stádního chování a jednání.

Tím zásadním střetem postkomunistů a neobolševiků v ČSSD se současnou vládou je snaha udržet si polovinu národa, která k nim vzhlíží jako k záchrannému kolu na hladině moře, ve vazalském postavení vůči státu tak zvanou „sociální politikou“. Ta, v podání odborových předáků kolem senátora Štěcha a v režii Lidového domu, má posilovat závislost zaměstnanců na blahovůli státu. Postkomunisté a neobolševická ČSSD v tomto snažení táhnou evidentně za jeden provaz. Pokud tedy strojvůdci vlaků odmítají, podle slov jejich vůdce, odchod do důchodu v 65 letech, protože je jejich práce tak vysilující, že to objektivně nejde, měli by nabídnout řešení, které by jim vyhovovalo. Místo toho si ale berou ke svému vydírání vlády jako své rukojmí cestující. Senátor, socialista a předseda odborové konfederace Štěch, se pak neštítí vyhrožovat dalšími stávkami, v trvání více dnů, aby „nebyl tak velký chaos“.

Pokud určitá část lékařů podlehla neobolševické a postkomunistické demagogii a odmítá „Julínkovy reformy“, podle mého názoru jedinou část batohu, kterou lze opravdu reformou nazývat, a vytváří „záchranná kola“ kolem objektů, které mají být reformou „postiženy“ a nevěnují se své práci, tedy léčení, jen posilují moje přesvědčení o tom, že i v tomto resortu je příliš mnoho lidí, kteří jsou placeni nikoliv za práci, ale za docházku do zaměstnání.

Pokud protest zaměstnanců využijí taxikáři, kteří jsou nespokojeni s tím, že nemohou vozit cizince z letiště a svobodně je okrádat za nehorázné ceny, je to jen důkaz toho, že na neobolševiky ordinovaném chaosu se s chutí přiživí i podnikatelská chátra.

Pokud se na „výstražné stávce“ podílejí i zemědělci se svými blíže nespecifikovanými problémy, jejichž hlavním advokátem je „smutný muž“ Veleba, a způsobí zastavení magistrály v Praze, která v dobách bolševické diktatury vznikla vůlí strany a vlády a zničila a rozetnula střed Prahy, pak již i člověk z mlčící většiny musí konstatovat, že to už je příliš.

Přesto je vše popsané výše neskonale lepší než vláda neobolševické ČSSD s podporou postkomunistů. To, jak se česká levice ve stávce předvedla, by mělo být pro naši mlčící většinu výrazným mementem k tomu, aby za žádnou cenu tato „nová“ levice nezvítězila v podzimních komunálních a senátních volbách. Zásadní střet, který hodlá neobolševická ČSSD volbami na podzim vyvolat, se musí obrátit proti svému původci. Po této stávce se mi zdá více než pravděpodobné, že chaos, do kterého chce českou společnost uvrhnout postkomunistická i neobolševická levice, nebude mlčící většinou české populace akceptován. Soudruzi a přátelé, již jednou jste poslední bitvu, která vzplála, prohráli. A pevně věřím, že ji prohrajete i na podzim ve volbách.