Neboť jak říká Svatopluk Čech v Jitřních písních:
„…Nemáme žádného přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam...“

Slova stařičkého básníka z doby obrození mne napadla právě v okamžiku, když ve Spojených státech vyhlásili, že prezidentské volby vyhrál všemi pokrokáři a tzv. liberálními demokraty proklínaný zatracovaným a pomlouvaný Donald Trump.

Jakožto starší pán žiji a funguji občas podle hesla, které zná už pouze moje generace, a to: „Když ráno vstanu, pustím si Zákrutu“. Což byl za socialismu pořad „Pozor, zákruta“ vysílaný z Bratislavy na Československém rozhlasu kolem poledne. Po poledni jsem si pustil zprávy ČT. A nevěřícně jsem zíral na českého prezidenta Petra Pavla, generála ČR a svého času předsedu vojenského výboru NATO, a také bývalého komunistického vojenského agenta, jak na margo amerických voleb vykládá o tom, že musíme „uznat americké volby“, což v překladu z diplomatické řeči, kterou vedl vůči českým novinářům, znamená, že toho Trumpa ze srdce nenávidí a kdyby bylo podle něho, nikdy by si Amerika takového prezidenta nezvolila. Naše babička by na to řekla: „Ten tomu zase dal na prdel!“

Mnozí historici a odborníci na československou politiku vytýkají první Československé republice, že si znepřátelila prakticky všechny sousedy, což je pravda tak nějak polovičatá. Fakt je, že Československo ze zásady logicky nesnášeli Rakušané, čeští a moravští Němci – hlavně ti, kteří se chtěli připojit k Německu. Pak pochopitelně Maďaři, kterým jsme odloupli část státu zvanou Horní Uhry, maďarsky Felvidék. Na Polácích jsme vybojovali kus Slezska a pak jsme jim nepomohli, když bojovali na život a na smrt s bolševiky u hranic Varšavy. A to raději vynechám ještě Ukrajinskou povstaleckou armádu v Zakarpatí, zvanou Síč (jednotky s tímto názvem bojují dnes proti Rusku), která nejprve bojovala proti ČSR, ale v krizových situacích (1938) se Síč osvědčila v nasazení na hranici proti diverzním jednotkám z Polska a proti maďarské invazi.

Zato jsme si už tehdy vybrali přátele, kteří nám byli v okamžiku největší krize mezi roky 1938 až 1939 platní, jak se říká: „jak mrtvému zimník“. Rumuni a Jugoslávci byli daleko, Francie a Anglie se na nás vykašlala. A kdysi obdivovatel Tomáše Garrigue Masaryka italský diktátor Mussolini, který za výraznou podporu československé samostatnosti v roce 1926 dostal od prezidenta Československa T. G. Masaryka nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva 1. třídy, ze strachu, že přijde o Jižní Tyrolsko, v Mnichově připojil podpis ani okem nemrkl.

V době první republiky jsme neměli moc na výběr a geopolitická situace hrála silně proti nám, a tak jsme po zničení Československa Němci byli rádi, že nám zbyla De Gaullova Francie, Velká Británie. A za hodně dlouhou dobu (1941) přibyly USA, a nakonec Sovětský svaz.

Dneska jsme členy EU a také NATO a jistěže bychom i dnes potřebovali co nejvíce přátel. Anebo alespoň, ve vztahu k nám, neutrálních států. Ale zdá se, že od doby „televizní stávky“ (r. 2000) a následné změny směřování politiky a na ni navázaných médií se snažíme vyrobit si co nejvíce a co nejzuřivějších nepřátel. Souhlasili jsme s bombardováním Jugoslávie (náš spojenec v obou světových válkách) a vytvořením nepotopitelné muslimské lodi zvané Kosovo, což Slováci a mnoho dalších států v Evropě odmítli, jen abychom se zavděčili tehdejší politické věrchušce v USA a naší krajance Madeleine Albrightové. Pak jsme nadšeně podporovali vývoz naší „jediné a pravé demokracie“, což skončilo válkou v Iráku, znovu to uvedlo do života válku v Afghánistánu a následně jsme měli prsty ve všech těch „barevných revolucích“. A všechny jsme je – dámy prominou – prosrali. Ty revoluce i ten Afganistán. Vlády těchto států a jejich obyvatelé nám to skutečně do smrti nezapomenou. A to jsme měli jako bývalý komunistický stát neopakovatelnou zkušenost s tím, když jsme se na příkaz Sovětského svazu zúčastnili všech těch bojů proti kolonialismu a za osvobození tzv. utlačovaných národů, a víme jak to dopadlo.

Asi nám to bylo málo. Takže jsme, jakmile se do vlády protlačila tzv. pokroková liberální levice, od původně Zelených, dnes přes Piráty TOP 09 a celou pětikoalici, začali „mistrovat“, tedy nevybíravě poučovat buzerovat a pomlouvat kdekoho nejen kolem nás. Naši předkové by to drsně a jednoduše označili za postup, kdy si dotyčný či dotyčná parta myslí, že je tak chytrá jako by: „sežrala Šalamounovo hovno“. Postupem doby jsme na to dokonce dodali do Bruselu a vypěstovali neuvěřitelnou osobu zvanou Jourová. Hlavně abychom mohli neustále pomlouvat Maďarsko – tedy Orbána, Polsko, údajně zaostalé katolické pod vedením politického zločince Kwaśniewskeho (mimochodem oba byli součástí protikomunistického odboje, a to se možná právě Bruselu nelíbilo, protože tam je to komunisty marxisty a trockisty přímo narváno) a nakonec i Elona Muska. Mezitím jsme na nejvyšší úrovni podnikali výpady vůči nám nepohodlným politickým stranám v Rakousku, Německu, Francii a Itálii. Vůči stranám a hnutím, které pomalu získávají ve volbách převahu nad blouznícími fanatiky různých sekt, ať si říkají genderistky, LGBT, ekologisté atd. atd., a které v příštích volbách pravděpodobně převezmou moc anebo část moci v mnoha státech EU. Čímž jsme si nadělali do budoucna vynikající „kamarády“, protože jsme je nazývali fašisty, populisty a vůbec zločinci. Je předpoklad, že to celkem brzo dopadne tak (pokud se islamisté nepokusí vytvořit v Evropě islámský chalífát), že budeme vypadat jako úplní političtí blbci a neumětelové.
Díky pomatencům jako ministr vnitra Rakušan, který vyvěsil symbolickou Putinovu mrtvolu na ministerstvo vnitra, i díky bývalému starostovi Prahy 6, který za neuvěřitelného divadélka nechal odstranit sochu maršála Koněva, nás mají i obyčejní Rusové plné zuby. Oni jsou zvyklí na nepřátele. A dokáží se s nimi i občas přátelit. Jako třeba s Němci za Merkelové. Ale jako každý jiný nesnáší podrazáky, pomlouvače a duševní invalidy. Tihle „dovedové“ skutečně namíchli nejenom Rusy, ale i všechny národy, které se cítí být součástí Ruska a jejichž otcové a dědové zemřeli na bojištích Evropy a také při osvobozování Československa, kde jich padlo 144 000. A Rusové jsou přesvědčeni a já nakonec také, jako člověk, který se narodil za protektorátu, o tom, že nebýt jich, tak by dneska nebyla ani žádná Česká ani Slovenská republika, my bychom byli Německem a Slováci Maďarskem. Fakta nevyvrátíš a ani 40 let socialismu to nevyvrátí. A Rusko nikam nezahodíš. Putin přepadl Ukrajinu, my jí pomáháme, ale přitom nemusíme ze sebe dělat šašky. A zbytečně je vytáčet a hecovat, i když si myslíme, že nás navždy ochrání nezničitelné NATO, což je pěkná pitomost. Svatá říše římská, ani tři sta let Rakouska nás před nepřáteli nezachránily. Myšleno před muslimy, Němci, Prušáky, Francouzi když okupovali Prahu atd., atd. A jestli si někdo myslí, že nám to Rusové zapomenou, že už s nimi nikdy nebudeme muset jednat, anebo že už se nikdy (politicky) nedostanou do středu Evropy, tak by potřeboval mokrý hadr na hlavu anebo svěrací kazajku. Správně jsme pomáhali Ukrajině, ale urážením ruského cara Putina i Rusů samotných jsme si jen nadělali sami problémy.

Dále předvádíme ukázkovou pomatenost našich vztahů třeba s novým nastupujícím politickým a ekonomickým gigantem Čínou. My se jakoby pokoušíme co nejvíce oslabit a Čínu a vykreslujeme ji, jako kdyby to byla kombinace nacismu, stalinismu a hladomorů. A blbneme tak, že předseda Senátu je posměšně nazýván Tchajwanec. Místo abychom Tchaj-wanu skutečně pomohli, třeba obchodem a spoluprací, což by mělo být naší povinností, dráždíme a urážíme Čínu. To si netroufne nikdo jiný, pokud je jenom trochu soudný. Když už se zdálo, že těch šíleností, které předvedli svými výroky vůči prezidentu Trumpovi jak generál Pavel, tak jeho přítel na telefonu neuvěřitelnými urážkami, završil to všechno Petr Pavel ve Švýcarsku, když ze sebe nedokázal vysoukat na tiskové konferenci ani onu obligátní diplomatickou větu, že nově zvolenému prezidentu USA blahopřeje. Když už předtím prasklo, jak on i Kolář šlápli ve vztahu USA a Trumpovi do diplomatického lejna, měli by mít aspoň dost rozumu, aby to ještě nerozmazávali a tiše se pokusili vycouvat.
Takže dneska máme kolem sebe samé sousedy nepřátele, které jsme urazili a naštvali. Ve vztahu ke Slovensku se vyznamenal a završil to premiér Fiala naprosto nechutnými řečmi vůči Ficovi a Slovensku obecně.

Protože v USA zvítězil Trump, znamená to, že se s největší pravděpodobností kyvadlo dějin vychýlené fanatiky, kteří mají plná ústa demokracie a ve skutečnosti se pokouší zavést nějakou novou formu totality, začne vracet někam nazpátek do středu. A co my jako vláda, stát a národ? V jaké budeme pozici? No, na to nám už odpověděl v podobné situaci Milouš Jakeš, když mluvil o tom, že on a jeho komunistická parta zůstali osamoceni jako kůl v plotě. Takže to vypadá, že my jsme si dali na našem progresivně demokratickém postupu ke světlým liberálním zítřkům takové malé politické opáčko.