Pokud by měl popsat dnešní politickou realitu komiks, ústřední role by v něm hráli bezradný Topolánek (už neví, jak zajistit své vládě oficiální zrod), zásadový Paroubek (jenž ani o píď neustoupí ze svých povolebních představ), upovídaný Bursík (ventilující vše, co zaslechne sám nebo jeho straničtí souputníci v kuloárech) a trpělivý Kalousek (který podpírá pravicový koaliční projekt oddaněji než ve volbách vítězná ODS). Přívlastky lze mezi jednotlivými aktéry různě prohazovat, dle libosti a ideové spřízněnosti.

Zapomenout bychom však neměli na postavu, jejíž charakteristika je nezpochybnitelná a vychází z pozice toho, komu nejde o moc, ale o málo. Jenže jak známo, i málo je někdy více. Řeč je o státotvorném Filipovi.

Komunisté se určitě v budoucí vládě neobjeví. Zato místopředsednické křeslo ve Sněmovně a řízení některého z výborů mají takřka jisté. Nezbývá tedy než odpracovat neslavný volební výsledek při současných vyjednáváních. A činí se vskutku bohatýrsky. Dokonce i lídr zelených jim už veřejně přiznal dar kreativity.

Drží-li si se ODS a ČSSD v klinči, KSČM hledá způsob, jak uvolnit napětí a překonat blokádu Sněmovny. Navázala na prohlášení soc.dem., podle kterých by dvě klíčové ústavní funkce – předsedy vlády a předsedy Sněmovny – měly být rozděleny mezi ODS a ČSSD. Komunisté tento námět upřesnili, aby mohl být přijatelný i pro pravicový blok: nechť jedna velká strana (ČSSD) šéfuje Sněmovně do doby, než bude sestavením vlády pověřen její člen. Poté si ODS a ČSSD úlohy prohodí. Snad jen tlak na to, aby třetí designovaný premiér (na návrh předsedy Sněmovny) byl akceptovaný všemi pěti subjekty, je utopický.

Od ČSSD komunistická iniciativa vyžaduje nemít obavu z toho, že ODS se na čas - než v dolní parlamentní komoře dostane (ne)důvěru – usídlí ve Strakově akademii. ODS se pak nesmí děsit, že poslední pokus složit kabinet připadne na soc.dem. Vždyť Topolánek se může zavázat k tomu, že žádné citlivé kroky, ani strategické, ani personální v přechodném období neuskuteční. Stejně tak není nikde psáno, že sociální demokrat předsedající Sněmovně musí nutně vybrat pro vytvoření vlády svého stranického kolegu. Vždy je zkrátka třeba hlavní dohodu doplnit menšími bratříčky, samozřejmě s podmínkou maximální transparentnosti.

Paradoxní je, že kompromis mezi ODS a ČSSD prosazují zrovna komunisté. Kromě toho, že na pozadí velké koalice či jiného aranžmá, jež by dohodli sociální a občanští demokraté, by mohla KSČM v opozici sílit a lanařit levicové voliče, existuje jasná snaha Vojtěcha Filipa ukázat svoji partaj jako konstruktivní. Takovou, s níž jednají všichni a která umí předkládat zajímavé nápady ku prospěchu celé země.

Ještě za éry Grebeníčkovy KSČM aktivně vstoupila do volby prezidenta. Nyní výrazně spolurozhoduje o špičkách Sněmovny. Za jedním stolem již seděla nejen s Paroubkem, ale i s Klausem, Topolánkem, Kalouskem a Bursíkem. S třemi koaličními stranami vystupuje na společných tiskových konferencích. Vážně se debatuje o jejích podnětech.

Zásluhou Filipova a Dolejšova vedení se KSČM může prezentovat jako strana, se kterou se mluví. To je pro ni skoro víc, než vyhrát volby. Lepší než izolace je nabalování potenciálu pro politické rozhovory. Kdokoli ze sněmovní pravice teď zvedne umolousané téma antikomunismu, bude trapný. Je tomu tak dobře: KSČM otevřeně integrovaná do vrcholného politického dění představuje jednu z cest, jak rozhýbat zabetonované poměry.

Právo 17.7.2006