Pět českých vojáků svými životy čerstvě zaplatilo za naši účast na vojenské misi v Afghánistánu. Šlo o profesionály, věděli, do čeho jdou. Ovšem naši úctu si v éře, kdy statečnost je nedostatkovým zbožím, plně zaslouží. Věděli ale, do čeho je posílají, politici?

Není nic snazšího než dojemně mluvit o hrdinství druhých, obraně hodnot euroatlantické civilizace či boji se světovým terorismem. Nic také naše ústavní činitele nestojí předhánět se nyní, kdo navrhne razantnější posílení rozpočtu ministertsva obrany. Víc peněz na armádu po nás stále intenzivněji chce i NATO. Sliby z doby, kdy jsme se ucházeli o členství, vzala voda a mnozí partneři nás teď pokládají za černé pasažéry. Ano, jsme jimi, ale protože jsme vypečení Češi, Moravani a Slezani, ani nás nenapadne se stydět.

Asi by bylo cynické tvrdit, že pro politiky je snazší poslat vojsko do riskantních misí, než koncepčně a s potřebnými financemi budovat armádu. Ale položme si na stůl fakta.

O posílení armádního rozpočtu se hovoří až poté, co je nám položen nůž na krk. Vláda je střízlivá a slibuje postupné krůčky – patrně s vědomím, že se stále najdou šíbři, kteří by peníze rozfofrovali neefektivně, nebo rovnou šlohli. Jsou ale poslanci-teoretici, například Ivan Gabal (KDU-ČSL), kteří doporučují přitlačit na pilu.

Rozpočet souvisí s koncepcí rozvoje armády. Bílá kniha vznikla za ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) a experti o ní mluví s respektem, byť by už teď zasloužila aktualizaci. Proběhla ale někdy na vládní či parlamentní úrovni zevrubná a kompetentní debata o tom, jakou a jak orientovanou armádu chceme budovat? Má být přednostně expediční, nebo se orientovat na obranu našeho území? Stačí nám zastřešení formou NATO, nebo – se znalostí diskuse za oceánem - hodláme uvažovat o společné evropské obraně v rámci EU? Vidíme prostor pro formování společných jednotek s nejbližšími sousedy, zejména Slováky? Jaké typy vojsk chceme upřednostňovat? A jakou výbroj – když stíhačky či transportéry představují miliardové položky? „Banalitou“ potom už bude odstranit ostudu, kdy výstroj, která je spolehlivá a pohodlná, si řadoví vojáci po krámech nakupují z vlastní peneženky...

Protože ale nežijeme ve vzduchoprázdnu a musíme vnímat globální bezpečnostní hrozby, etnickým napětím počínaje a kybernetickým terorismem konče, nezbývá než mít jasno i v tématech, která se nás dotýkají jen občas – třeba když odněkud zdálky přiletí ostatky českých vojáků. Míníme hájit české, evropské nebo transatlantické zájmy? Chceme vyvážet naše hodnoty i tam, kde o ně dvakrát nestojí? Pokud ano, tak které a kam? Bude pro nás při zásazích mimo území NATO směrodatná shoda v alianci, nebo v širším mezinárodním společenství? Zlomili, nebo nezlomili jsme hůl nad Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a nad Organizací spojených národů, v níž se potkávají režimy s různými zájmy a hodnotovými prioritami?

Prvním krokem by mělo být, že do debaty o zahraniční a obranné politice bude vtažena široká komunita, vedle politiků a vojáků i experti z akademické půdy nebo nevládních organizací. Výstupy by měly být srozumitelné běžným občanům i laickým ministrům obrany (typ Parkanová či Stropnický). Zároveň je nezbytné si vážit (i v praktické rovině) těch, co střeží naši bezpečnost. A když přijdou ve službě k újmě, nezahrnout je jen mámivými větami, ale také konkrétní pomocí. Stačí si přečíst webové stránky našich veteránů, aby bylo jasné, jak se k nim společnost chová.

Pravidlo „méně znamená více“ neaplikujme na vztah k vojákům, ale na naše vojenské plány. Se střízlivou a obhajitelnou zahraniční politikou, a to i ve vztahu k misím, může přijít i větší pochopení občanů pro naši účast v operacích pod hlavičkou mezinárodních organizací.