Nejrychleji se šíří špatné zprávy a negativní zkušenosti. Proto je na pražské taxikáře hleděno skrz prsty, přestože nečestného jednání se dopouští jen část z nich. Když pak z nějakého důvodu přistoupí k protestům, vyslouží si převážně odsouzení. Jenže na jejich čerstvou akci, kterou se v hlavním městě pokusili upozornit na dvojí metr pro jeden typ podnikání, bychom se měli dívat s jistým pochopením.

Pokud je pro taxikáře služba Uber pouhou konkurencí, tak pro společnost je ukázkou, jak se vyvinuly technologie, ale také pracovně-právní vztahy.

Výstižné jsou dva citáty. První patří Ondřeji Malému, koordinátorovi digitální agendy České republiky, který 1. října poskytl rozhovor serveru iDnes:

„V roce 1898 proběhla v New Yorku obrovská urbanistická konference, která měla jediný cíl - vyřešit problém s koňským trusem ve městě. Moudří lidé tam bádali, co s tím. Měli katastrofické projekce, které ukazovaly, že do roku 1930 budou ulice do tří metrů výšky pokryté koňským hnojem. Až potom najednou, na začátku 20. století, se problém s vedlejšími produkty koňských povozů vyřešil radikální technologickou změnou.“

Ondřej Malý měl na mysli automobily. A ještě dodal: „Často nedokážeme postihnout v našich úvahách vliv technologického pokroku. Platformy sdílené ekonomiky přesně takový technologický pokrok představují a my teprve začínáme objevovat vlivy, které přináší, a přemýšlíme, jak se k nim postavit a jak se s nimi vyrovnat.“

Zatímco špičkový vládní úředník „objevuje“ a „přemýšlí“, tak politoložka Kateřina Smejkalová má jasno. 22. srpna příloze deníku Právo Salon řekla, že „situace začíná připomínat 19. století, kdy nádeníci každé ráno obcházeli statkáře, zda ten den nebudou potřebovat s něčím pomoct. Dnes neobcházejí vesnici, ale čekají s chytrým telefonem v ruce a s otevřenou aplikací.“

Tímto postřehem Kateřina Smejkalová naznačuje, že podobná situace může nastat i v jiných oblastech, než je individuální doprava nebo ubytovací služby. Mávnout rukou nad výhradami taxikářů prostě může být neprozíravé.

Oni poskytují službu, která má přísná pravidla. Mimo jiné musí každých dvanáct měsíců na technickou kontrolu, musí absolvovat zkoušky z právních předpisů a místopisu lokalit, v nichž míní působit, platí silniční daň, vyšší pojistné a tak dále a tak dále.

Když se zúčastníte spolujízdy, nejde o typ taxislužby. Jedete s řidičem směrem, kterým míří on, a svým příspěvkem mu pouze snížíte náklady na přepravu. Tak nějak tomu též je, když někomu nabídnete přespání v bytě, kde bydlíte. Když jedete se službou Uber, šofér, kterého si přes mobilní aplikaci objednáte, za vámi přijede a hodí vás za smluvní cenu, kam chcete.

Prostě princip taxislužby, o níž silniční zákon říká: „Taxislužba je osobní doprava pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou.“

S tím, jak kluše dopředu doba, nastupují digitální technologie a přibývají nové služby. To by ale nemělo činit z legislativy trhací kalendář. Zvlášť když vedle studentů či lidí, kteří se po večerech nudí, nabízejí přepravní služby jedinci, pro něž jde o jediný typ obživy. Přitom i oni by si zasloužili řádný pracovní úvazek či slušný důchod, až přestanou být výkonní.

Stát by tudíž neměl dlouho otálet. Rovná hospodářská soutěž a nepokřivené pracovní podmínky jsou věcí vlády a zákonodárců. Jejich zpoždění za realitou na pražských ulicích je již tříleté.