Můžeme se dohadovat, zda to český premiér myslí vážně, nebo nás jen provokuje. Každopádně Andrej Babiš opakuje, že nikde v ústavě nestojí, že by toho vláda bez důvěry a v demisi mohla méně než jakákoli jiná.

Ministryně obrany Karla Šlechtová či ministr životního prostředí Richard Brabec sice slíbili být zdrženliví, kdyby však členové kabinetu řádili jak černá ruka, Babišovi to vadit nebude.

Už podržel ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha odvolávajícího ředitele fakultních nemocnic (mimo jiné Svatopluka Němečka, který byl Babišovým trnem v oku v minulé vládě) nebo ministra vnitra Lubomíra Metnara, který zatočil s ředitelem České pošty. Přitom právě toto jsou kroky, které by měly počkat na vládu s důvěrou. Jinak hrozí, že se kádrový kolotoč v institucích navázaných na stát hned tak nezastaví.

Na některých ministerstvech zase skončili ředitelé odborných sekcí. Ondřej Závodský, donedávna náměstek v resortu financí, se chce rovnou soudit. Jeho místo totiž spadá pod služební zákon. Zatímco politické náměstky mohou ministři střídat jak ponožky, odborní mohou skončit jen v rámci tzv. systematizace, jež podléhá přísným kritériím.

O služební zákon se svedla v minulém volebním období ostrá bitva. Sociálně demokratický premiér Bohuslav Sobotka musel přistoupit na kompromisy jak uvnitř koalice, tak s pravicovou opozicí, což zákon do značné míry vykostilo.

Andreji Babišovi to ale stále nestačí. Není spokojen s tím, že mu svazuje ruce. Přitom to byl kdysi on, kdo se oháněl stanovisky antikorupčních neziskovek a bojoval za profesionalizaci státní správy. To však ještě neseděl ve Strakově akademii.

Ministerský předseda si například stěžuje na vliv generálního ředitele státní služby a přeje si, aby byl jen jeden typ náměstků - a ti nespadali pod služební zákon, ale čistě jen pod ministra. Dnes mu státní správa připadá „zabetonovaná“. Jenže právě stabilita byla tím, po čem se ještě před několika lety volalo.

Minulý týden po předlouhém zasedání kabinetu však musel Babiš přibrzdit. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová dostala za úkol změny, které její šéf plánuje, konzultovat s Evropskou komisí. Přijetí zákona totiž těsně souviselo s jejími požadavky.

Zatímco si část Babišových ministrů počíná, jako by jim úřady patřily, opozice hledá ty nejsilnější výrazy, jak to nazvat. Hovoří se třeba o čistkách. Pod těmi si ale člověk představí spíš plošné odvolávání, než jednotlivé případy. Podle předsedy lidovců Pavla Bělobrádka zase „vidíme, že ANO se chová jako při nepřátelském převzetí státu a jako na nepřátelském území“.

Politici z partají, které se v minulosti vydatně zahnízďovaly na úřednických pozicích, by měli volit slova zodpovědněji. To, že politické strany mají tendenci své členy nebo sympatizanty dosazovat leckde, za kdejaký roh, zkrátka všude, kam dosáhne jejich vliv po veřejné správě a nejrůznějších institucích, je smutný nešvar, který v této zemi funguje prakticky odjakživa.

Někdejší byznysmen Babiš tento trend však dotahuje k dokonalosti. Netají se ani tím, že by státní správa mohla fungovat jako průchoďák pro jedince z privátní sféry. Ta je mu ostatně bližší než nějaké politické hnutí.

O to víc potřebujeme jasná pravidla, která se nebudou měnit v každém volebním období, a vlády, jež se naučí, že pouze slouží voličům. I kdyby byl stát nakrásně řízen jako firma, politici jeho majiteli rozhodně nejsou.