Zachtělo se mi blýsknout se svou vzdělaností a připomenu tudíž, že mi z Caesara (toho Shakespearova, nikoli pánů V+W) kdesi uvízlo, že doporučuje přátelit se s lidmi otylými, či snad přál by si mít kolem sebe, nebožtík Caesar, jen osoby tlusťoučké. Hle, jak letité jsou kořeny sociálně demokratické! K Caesarovi pánů V+W dostávám se přes výrok onoho činitele ústavního, který (občas) musí jezdit rychle až nejrychleji, ale jak vysvětlil, činí to právě jen v zájmu této země a jejího (svrchovaného) lidu, zásadně pak nikoli v jakési zhovadilé touze po zisku, jako nějaký opovrženíhodný podnikatel. Ta pronikavost myšlenky, ostatně uplatňované u nás přednostně mezi léty 1948 až 1989. Zisk je hřích. My pracujeme jen s prodělky. Kdo vše neprošustruje, není náš člověk! Ani Hamáček páně Švandrlíka by to nezformuloval lépe. Však se to velmi hezky zrcadlí i v našem rozpočtu.

Nevím samozřejmě, kam pan předseda vlády v zájmu této země spěchal tenkrát, když ho nějací ti novinářští šťouralové a obecně hajzlíci načapali, ale dovedu si představit, jak říká svému řidiči: „Šlápni na to. Tvrdík zrovna dneska kupuje aerolinkám těch šedesát limusin, to si náš lid nemůže nechat ujít.“

Odtud, pravda, pak už jen krok ku klasikům neméně ctihodným jako Shakespeare, už zmíněným pánům V+W, kdež otylost opatrně kamuflována co klenutost, ale zájmy lidu tamtéž zrcadleny na mou věru shodně s oním soudobým výrokem a nadmíru trefně.

V klenutém těle, duch bohatýra,
Z očí mu zírá, odvaha i cit,
On se dal cele, do služeb lidu,
Potírá bídu, chrání blahobyt.

Případně:
Ejhle tu muže, který všecko zmůže,
Kdo je ten kolos, zdalipak ho znáš?

Pokud jde o osoby tlusťoučké, pak zřejmě v návaznosti na nejctihodnější tradice kultury čínské jeví se zde zahraničně politická orientace obdivná k Říši středu a jejímu politickému a společenského státnímu zřízení. (Zřejmě jen s politováním nelze tyto důvody taktéž uplatnit v případě Severní Koreje či Kuby, kde spíše praktikováno staré leninské heslo: Nedáme najíst! A otylost tudíž asi, s výjimkou členů politbyra, považována za reakční.)

Slovo kolos přivádí mne pak k myšlence, která mohla by být, dedukuji, tou vedoucí naší soudobé krise. Poprvé vymaní se při onom slově zajisté už takřka mythologický Kolos Rhodský. Což byla přece socha. Od toho odvozuji ideu, že to, co nám (a asi i jejímu představiteli) chybí, je pořádná socha Jiřího Paroubka. V každém krajském městě nejméně do pasu, aby vynikla klenutost těla, v Praze pochopitelně v nadživotní velikosti. Nejlépe pak s nohou na Topolánkově šíji. K umístění nabízí se sám od sebe jinou sochou uvolněný prostor na Letné. Vedle pak (ale jen v životní velikosti) Klaus s lavorem, aby si měl Paroubek kde umýt ruce. Případně by se ta socha mohla rozkročit z Letné až k ministerstvu dopravy, aby pod ní jako na Rhodu mohly projíždět lodě. Bylo by vhodné učinit tam ještě nějakou odbočku železniční, kde by se pak prohánělo Pendolíno. Například k tomu rozšířit Rudolfovu štolu, stejně už je dnes, pokud nepočítáme netopýry, jinak k ničemu.

Rozpočet státní, kakraholte by na to vše asi nestačil, ale navrhuji vypsat lidovou sbírku. Lid to přece svému vůdci dluží! Jejími správci by mohl být pan Gross, jeho strýček Rod, paní Barková a exposlanec Kraus.

V hlavě sochy budiž pak umístěna vyhlídková restaurace.