Chtěl jsem původně psát o porážce Jiřího Dienstbiera mladšího na volební konferenci pražské sociální demokracie. Zasáhl však osud - a událostí číslo jedna se o předešlém víkendu stalo úmrtí jeho otce. Tak aspoň mám příležitost zmínit, že kromě jiných skvělých věcí dokázal Jiří Dienstbier také neomylně vychovat své děti k poctivosti, odvaze a vytrvalosti. Není třeba se obávat, že bychom o houževnatosti rodiny Dienstbierů přestali slýchat.

S Jiřím Dienstbierem mne ve studentských letech seznámil jeho syn. Bylo krátce po prohře Občanského hnutí v parlamentních volbách roku 1992. Mnozí panikařili, cítili se nepochopení a zatrpklí. Jiřího Dienstbiera optimismus neopouštěl do poslední chvíle. Ani přesvědčení, že slušná a věcná politika prosazující soudržnou, spravedlivou a solidární společnost se jednoho dne prosadí. Byl v optimismu trénovaný. Jinak by stěží mohl v duševní svěžesti přečkat opakované perzekuce a tříleté věznění v éře normalizace.

Po listopadu 89 bylo zajímavé sledovat, že Dienstbiera oklopovali spíše lidé mladí, na startovní čáře politické, diplomatické či novinářské. Troufnu si tvrdit, že pro naši generaci byl ztělesněním občanské statečnosti, vzdělanosti a volnomyšlenkářství. K tomu je nutné připočíst naprosto přirozený, neformální styl Dienstbierovy komunikace. Také proto nebyl člověkem zrozeným pro politické strany. Kožené rituály mu byly cizí a na plané papírování, tolik typické pro partajní sekretariáty, trpěl alergií. Ačkoli byl špičkovým diplomatem-samoukem, mimo sféru zahraniční politiky se držel zásady „Říkám, co si myslím“. To mu přineslo spoustu oponentů i vyslovených nepřátel. Naposledy odložil servítky například při popisu pražské velké koalice uzavřené občanskými a sociálními demokraty. Hovořil o klanech, paktech a přízemních motivech, a to zdaleka ne proto, že jeho syn byl neúspěšným uchazečem o primátorské křeslo.

Tím se vracíme zpět k pražské politice. Jablko nepadlo daleko od stromu a Jiří Dienstbier mladší nashromáždil početné zástupy obdivovatelů i odpůrců svojí tvrdohlavostí při prosazování několika málo jednoduchých zásad. První se týkala držení slibů daných voličům, druhá otevřenosti a třetí neslučitelnosti principů, na nichž je vystaveno veřejné působení oranžových a modrých. Také pohrdání zloději a korupčníky se u Dienstbierů dědí.

Většina pražských sociálních demokratů ale na podzim upřednostnila manželství z rozumu s ODS, které dodnes usilovně vysvětluje údajnými programovými průniky. Jiří Dienstbier mladší zůstal osamocen v zastupitelském klubu ČSSD a na obvodních stranických konferencích, které hledaly možného příštího krajského předsedu, nezískal žádnou nominaci. Přesto do souboje s Petrem Hulinským, symbolem dosavadních návyků a praktik pražské sociální demokracie, odhodlaně šel. Za této situace získal i zásluhou tajné volby třetinu hlasů, což na poměry hlavního města není vůbec málo. Proměna ČSSD v Praze bude pomalá a komplikovaná, ovšem podhoubí pro ni se už vytváří.

Dienstbier-syn jakoby v řadě členů a sympatizantů sociální demokracie probudil naději, že politiku lze dělat transparentně a zásadově. Jde o zajímavý kontrapunkt k období Stanislava Grosse, které se nám nedávno znovu připomnělo v kauze provizí při privatizaci společnosti Mostecká uhelná. Gross měl smutné nadání obklopovat se lobbisty a vykutálenými byznysmeny lačnícími po veřejných penězích a vlivu ve státních strukturách. Lidový dům si přitom tento vracející se bumerang plně zaslouží. Vždyť přes četná podezření Gross vystoupal až do křesla předsedy strany a premiéra. Naštěstí pro sociální demokraty jde již o minulost. Proto bylo možná trochu zbytečné, že sami v předminulém týdnu pomohli aféru načechrat. To už jsou ale klasické nástroje vnitrostranického boje. Jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu Michal Hašek toto téma vnutil partajním grémiím jednak proto, aby oslabil pozici středočeských spojenců protikandidáta Bohuslava Sobotky, ke kterým vedle hejtmana Davida Ratha patří i regionální stranický šéf a někdejší Grossův asistent Richard Dolejš, jednak aby oslabil Sobotkovu pozici před konferencí pražských sociálních demokratů. Povedlo se. Nominaci si z Prahy odvezl Michal Hašek, byť ji nezískal v hlasováním tajném, nýbrž veřejném, dobře ohlídaném týmem Petra Hulinského.

V souboji o stranické předsednictví jde jen o dílčí výhru a jednu z mnoha příhod. Bohužel takových, které důvěru lidí v politiku a politiky spíše oslabují než posilují. O to je zajímavější připomenout průzkum agentury STEM, který v závěru loňského roku prozradil, že druhým nejpopulárnějším sociálně demokratickým politikem je u občanů Jiří Dienstbier mladší. Sotva to číst jinak, než jako ocenění jeho stabilních postojů. Dienstbier junior i v tomto bodě navazuje na svého otce, který léta okupoval žebříčky popularity. A dokonce se mu otevírá příležitost veřejnou podporu zúročit v politickém zápase efektivněji. Rodová štafeta je každopádně hrdě nesena dál.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Foto: Jiří Wagner