Zatím největším překvapením rozbíhající se volební sezony se stala ochota některých zákonodárců ODS podpořit prezidentské aspirace Miloše Zemana. Sotva trpí náhlou ztrátou paměti, spíše se tu hodí okřídlená věta kdysi používaná pro popis chování Bourbonů po restauraci: "Nic nezapomněli a ničemu se nenaučili." Na obranu nestandardního postoje uvádí zhruba tuto sadu úvah: "Je to silná a rázovitá osobnost nevázaná žádnými politickými konvencemi. Své socialistické přesvědčení jen předstíral jako předtím komunistické, šlo mu vždy jen o moc. Aspoň s ním bude nějaká sranda." Žádný z těchto argumentů při bližším ohledání neobstojí.

Podezření z mocichtivosti a politického cynismu je pro Miloše Zemana nezaslouženě urážlivé a pro obsazení prezidentského úřadu naprosto diskvalifikující. Silných a rázovitých vůdců je ve světové politice skutečně jako šafránu, ale sama o sobě, mimo kontext, má tato vlastnost nulový obsah a může být jak kladem, tak záporem. Řady zloduchů minulosti a šašků přítomnosti se jen hemží sebestřednými a samorostlými narcisy. "Sranda" s takovým prezidentem asi opravdu bude, leč je otázkou, zdali sranda je to pravé, co česká společnost dnes zoufale potřebuje. Nuda v Čechách přece není sterilní nudou britské Sněmovny lordů, nudou upjatých límečků a urozené noblesy založené na vzájemném respektu. Naše nuda je výrazem beznaděje z pokleslé politické kultury dlouhodobě degradované na nekonečnou hospodskou hádku. Je to unuděnost z věčného hulvátství a bezohlednosti, arogance a povýšenectví politiků z povolání zahleděných do sebe. Tuto depresivní nudu že má rozptýlit nový hradní pán tu více, tu méně povedeným bonmotem? Politik, který jak princezna vlečku vtáhne na Hrad šlajf šloufů, drymlů a jiných pohádkových bytostí.

Za obecnou bezradností a ztrátou politické intuice se dá vytušit i jeden nevyslovený motiv: takovému dobrovolnému zástupu věrných bude nový prezident zavázán vděčností, podpora z nečekané strany se tedy dá vyobchodovat za jistou vlídnost. Takový kalkul by nejen zaváněl zarážející dětinskostí – byla by to, řečeno s Talleyrandem, "chyba horší než zločin". Sebedbalý samorost je vždy přesvědčen, že za všechno vděčí jen a jen sobě, a horlivé pomahače odkazuje tam, kam patří – do čeledníku. Špičky ČSSD by o tom mohly vyprávět romány, ostatní strany jakbysmet.

Frustrace velkých stran je pochopitelná. Sotva některá z nich má šanci prosadit na Pražský hrad kandidáta s přiznanou stranickou afiliací. Jako nikdy předtím platí v těchto volbách Klausův axiom, že se v politice nevyhrává se skóre 100:0.

Aby žádná z velkých stran zpětně nevypadala jako na hlavu poražená, měly by předem a ve shodě začít pracovat na změně společenských očekávání. Nikdo nemusí ztratit tvář: kompromis ve veřejném zájmu bývá vnímán jako vítězství všech.

LN, 29.5.2012

Autor je publicista, bývalý šéfredaktor LN