Až na Jiřího Čunka účastníci té trapné události vyslali jednoznačně čitelné vzkazy voličům, o co jim v politice v tuto chvíli jde. Všichni, až na Karla Schwarzenberga, jsou jednotní v tom, že se křečovitě drží ministerských křesel, bez ohledu na to, zda se jim současné složení kabinetu a jeho politika líbí. Pokud měli výhrady, zapomněli na ně. Šéf diplomacie se tomuto vzorci vymyká. Vahou své osobnosti a majetku je na ministerském úřadě zcela nezávislý, dokonce by se bez něj ani nenudil, ale ve svém věku již ví, že věci se stejně časem dostanou do své správné polohy, aniž by musel kvůli tomu připravit své kolegy o potěšení z hezkých korýtek. Ustoupil, aby všem kolem sebe umožnil těšit se ještě chvíli z opojné hry s mocí, která pro něho samého nemá půvab.
Mirek Topolánek se jako obvykle projevil jako schopný vyjednavač kompromisů, který je ochoten kvůli dosažení krátkodobého cíle spolknout žábu. Jeho pragmatismus mu dovoluje nelámat si hlavu s takovými nesmysly, jako je stabilita právního řádu, rovnost občanů před zákonem, úcta k ústavnímu pořádku. Chce udržet svou vládu v chodu a naplnit co nejvíce z jejího programu. O tom, zda jeho shovívavost k aféře Jiřího Čunka a Renáty Vesecké nebude nakonec jednou z příčin porážky ODS v příštích volbách, příliš nepřemýšlí, neboť to nastane až o několik dní později. Zelení prokázali, že jejich úvahy o potřebě nového politického stylu končí tam, kde začíná strach o podíl na moci. Jde-li o ni, od tradičních stran se vůbec v ničem neliší. A lidovci jsou stejní jako vždy: chtějí být ve vládě, ať je jaká chce, a mít v ní svého předsedu ve významném postavení a neuvažují nad tím, zda jeho chování je v bezvadném souladu s křesťanskými hodnotami, jež mají napsány na vývěsním štítě.
Jiří Čunek je čitelný pouze v tom, že od počátku své aféry dává jednoznačně najevo, že jeho osobní kariéra je pro něj daleko vyšší hodnotou než důvěryhodnost vlády a právní jistoty občanů. Nejasná je motivace jeho postoje k oběti nepoučitelné Renáty Vesecké, která se nedala odradit příkladem Jana Kubiceho a riskovala svou kariéru, aby ho uchránila před možným podáním obžaloby. Kdoví, zda se vůbec zamyslel nad tím, čím jeho zachránkyně může jednou zaplatit za to, že mu pomohla. Nevím, proč tak jednal: bál se soudu? Nebyl si tak stoprocentně jistý průkazností své neviny, jak během svého dlouhého kličkování před novináři tvrdil? Nebo svým jednáním vyjádřil přesvědčení, že naše justice dokáže odsoudit nevinného a nechtěl se vystavit z toho plynoucímu riziku? V posledně uvedeném případě bych mu přitakal, že jisté nebezpečí zde skutečně je, ale současně bych mu doporučil, aby přesedl na křeslo ministra spravedlnosti, protože šéf resortu, který nezastírá oči před možností výskytu justičních přehmatů, by byl velmi užitečný. Jistě, Jiří Čunek bude tvrdit, že nic z toho neplatí, že si jen nechtěl nechat zničit kariéru záští malicherné ženy. Jenže to je riziko podnikání vysokého ústavního činitele: musí mít proti podobným překvapením krytá záda, protože na něj platí úplně jiná měřítka než na řadového občana. A hlavně: vzdal zápas o spravedlnost téměř na konci tunelu, když už mu svítalo světélko naděje či dokonce jistoty, že prokáže svou nevinu ve veřejném soudním jednání před zraky celého národa. Podezření ze sebe už nikdy nesmyje a navíc se stal smutnou raritou mezi evropskými politiky.
Mirek Topolánek si pochvaloval, že se mu po návratu předsedy lidovců do vlády bude lépe pracovat a jistě má svým způsobem pravdu. Jenže každá mince má rub a líc. Z Čunkova návratu se také raduje opozice, která až do příštích voleb bude při každé příležitosti oživovat příběh jeho podivné záchrany a bude tím podrývat důvěryhodnost stran vládní koalice. Obávám se, že paradoxně na to nedoplatí tolik lidovci, jako ODS, protože ovládá resort justice, v němž v Čunkův prospěch zázračně a beztrestně zasáhl deus ex machina. Vsadil bych se ale, že v případě volebního vítězství sociálních demokratů a povolebních úvahách o vytvoření růžovo-černé koalice by Jiří Paroubek na všechny hříchy předsedy lidovců rázem zapomněl. Takový je svět politiky…