Rudooranžová aliance rozbila v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR při projednávání rozpočtu na příští rok předjednaný „Janotův balíček“. Populisticky odmítla úsporná opatření, jež by dopadla na sociálně slabší vrstvy obyvatelstva. Výsledný rozpočet je viditelně nerealistický, s vysokým stupněm pravděpodobnosti lze očekávat překročení plánovaného schodku. Výsledky hlasování levice se tak v příštím a dalším roce promítnou do zrychlení jízdy státu po skluzavce směrem ke státnímu bankrotu.

Pan prezident a pravice obviňují rudooranžové z neodpovědnosti, ti ale namítají, že odvrátili od občanů nejtvrdší sociální dopady neodpovědného hospodaření Topolánkovy vlády. Obě velké strany si navzájem házejí na hlavu odpovědnost za špatný stav naší ekonomiky a zdůrazňují často jen pomyslné úspěchy z minulosti. Kdyby ale jejich vůdcové neměli široké svědomí, museli by provinile sklopit hlavy, strany rozpustit a vzdát se nároků na vládnutí, protože v tomto ohledu mezi nimi nejsou velké rozdíly.

Tahanice o konečnou podobu rozpočtu a hlavně o jeho praktické použití zřejmě neskončily. Levice se chystá pokračovat v populistické politice a prosadit další opatření, jež ještě více prohloubí deficitní povahu rozpočtu. Naproti tomu ODS tlačí na premiéra, aby rázně použil své pravomoci k omezení výdajů státu v příštím roce pod hranici, stanovenou rozpočtem, a ten se činí: přikázal ministrům vytvořit rezervy, které nebudou smět spotřebovat bez souhlasu vlády. Je to Potěmkinova vesnice: neblahé účinky drastických omezení se do konce působení Fischerovy vlády viditelně neprojeví. Po volbách přijde ekonomická potopa v obrazném i reálném slova smyslu, plánovaný deficit bude překročen a politická vláda hravě vysvětlí svou bezmoc proti pokračujícímu propadu veřejných financí špatným vládnutím své úřednické předchůdkyně. Vlak ke zkáze pak opět zrychlí tempo.

Zatím jen náznakově hrozí troskám „Janotova balíčku“ další nebezpečí, a to ze strany soudců a státních zástupců, kteří ve společném prohlášení Soudcovské unie a Unie státních zástupců z 11. prosince 2009 prozrazují chuť domáhat se u Ústavního soudu ČR zrušení rozhodnutí zákonodárců o čtyřprocentním snížení svých platů. Je sporné, do jaké míry vyjadřují tyto organizace, jež sdružují jen část příslušníků svých stavů, obecný postoj komunit soudců a státních zástupců, nicméně jejich stanovisko nelze podceňovat: jejich vedoucí představitelé nemívají od slov k činům úplně daleko. Stížnosti k Ústavnímu soudu ČR proti snížení příjmů soudců a státních zástupců jsme zažili také v minulosti, takže již patří k absurdistánskému folkloru. Ústavní soud ČR si v některých případech v minulosti vychutnal svou moc a kolegům vyšel vstříc.

Nespokojenci mají ze svého hlediska pravdu: podle jejich prohlášení „snížení platů ústavních činitelů se po přijetí státního rozpočtu pro příští rok bude týkat téměř výhradně soudců a státních zástupců“. Těch dalších je skutečně podstatně méně a asi se jim zdají pro chod státu méně důležití. Jde přece „pouze“ o prezidenta, zákonodárce, členy vlády, Nejvyššího kontrolního úřadu, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a Rady Českého telekomunikačního úřadu, přibližně necelou jednu pětinu z celkového počtu ústavních činitelů, bez nichž by se podle fundamentalistických bojovníků za soudcokracii stát v krajním případě možná i obešel.

Ustoupení od snížení platů soudců a státních zástupců stát nezničí: pár desítek milionů se v desítkách miliard prohospodařených peněz snadno ztratí. Při hodnocení jejich požadavků tedy nejde o peníze, ale o princip: mají skutečně soudci a státní zástupci mravní a právní nárok, aby s nimi stát zacházel lépe než s prezidentem, členy vlády, zákonodárci a ostatními ústavními činiteli? Mají skutečně právo na postavení nadřazených kast ?

Kdyby projevil nespokojenost se snížením platu pan prezident, patrně by na něj jeho odpůrci neházeli rajčata, vejce, ani drobné kamení, ale rovnou lejna. Puch z nich by pak možná veřejnosti objasnil, jak to je s oprávněností výše zmíněných nároků soudců a státních zástupců.

Pokud si pamatuji, žádný z dřívějších ministrů spravedlnosti nepodpořil vystoupení soudců a státních zástupců ve svaté válce za nedotknutelnost platů. Udělala to až Daniela Kovářová stanoviskem ze 14. prosince, jehož nejdůležitější částí jsou věty: „Souhlasila jsem se snížením platů soudců a státních zástupců za situace, kdy měly klesnout platy všech státních zaměstnanců. Pokud by jedinými skupinami, kterým by měly klesnout příjmy, měli být soudci a státní zástupci, považovala bych toto řešení za nespravedlivé.“

Poslední věta se zdá vyjadřovat jednoznačnou podporu, ale obsahuje hned tři podmiňovací vazby a navíc logický rozpor: soudci a státní zástupci nejsou jedinou skupinou ústavních činitelů, které klesnou příjmy, takže výroky vlastně paní ministryni k ničemu nezavazují. Ostatně na ně navazuje závěrečná část prohlášení, obsahující ujištění, že ministerstvo zatím nepřipravuje žádná opatření ke změně, ale paní „ministryně nevylučuje, že by případné aktivity soudců a státních zástupců vedoucí k nápravě této nespravedlivé situace podpořila“. „Nevyloučit“ není totéž co „zavázat se“. Správné porozumění vysoce diplomatickému jazyku prohlášení by zřejmě vyžadovalo přímočaré vysvětlení autorkou, která již při oznámení záměru „očistit pověst české justice“ podáním stížnosti pro porušení zákona v kauze Jiřího Čunka projevila nadprůměrnou schopnost skrývat hanebné úmysly za líbivá slova.

Je možné, že jde o úhybný manévr ministryně, která nemá politický mandát, v nedávné minulosti byla veřejně kritizována premiérem (jemuž patrně nedostatek galantnosti zabránil, aby se jí rovněž veřejně omluvil) a vidí již na konec svého pověření. Konflikt s rozhněvanými soudci a státními zástupci by jí pouze ztížil život. Projevuje se v tom zhoubnost vlivu partajokracie na resort spravedlnosti. Ten svou povahou vyžaduje nadstranické vedení. Politické strany by se v něm neměly prosazovat a měly by svorně podporovat nestranického ministra. Když se ukázalo, že Fischerova vláda bude působit až do poloviny příštího roku, utajeně koaliční ODS a ČSSD měly paní ministryni buď nechat odvolat, nebo veřejně prohlásit, že podpoří její setrvání v úřadě i po volbách, ať vyhraje kterákoli z nich. Mohly pak stejně svorně požadovat, aby si v resortu udělala pořádek (jde ovšem o to, zda jim „rozval justice“ vlastně nevyhovuje).

Přesto nelze přehlédnout, že ministryně vlády, jejíž premiér se při jednání s ODS zavázal držet státní výdaje na uzdě a tlumit dopady rozhazovačných opatření, odhlasovaných rudooranžovou aliancí, je ochotna jít v krizové situaci státu – byť jen podmíněně a v maličkosti, ale přece jen – proti vládní linii. Pozoruhodné je, že pan premiér se na ni tentokrát neobořil dalším „pastýřským listem“.

Ještě zajímavější je, že paní ministryně vnesla do diskuse hledisko spravedlivosti útoku na příjmy soudců a státních zástupců. Sám pojem „spravedlivost“ je značně mlhavý a soudci, státní zástupci, ani úředníci ministerstva si s ním při zasahování do lidských osudů příliš hlavu nelámou. Právo přece není o spravedlnosti, rozhodnutí nemusí být spravedlivé, pouze musí být v souladu se zákonem, ovšem pouze tak, jak jej příslušný vládce nad našimi osudy subjektivně vykládá (pozn.:lehká nadsázka pro názornost).

Je přece obecně nespravedlivé, že se finanční propad státu má řešit na úkor přímých příjmů občanů, živících se závislou činností, když jejich skutečná vina za něj je blízká nule, pokud vůbec jaká. Platí to dvojnásob v situaci, kdy obě velké strany se před veřejností vzájemně potírají v debatách o vině za současnou mizerii, ale v dojemné shodě svorně mlčí o tom, že by nebylo tak zle, kdyby společným i střídavým úsilím, jindy naopak nečinností, nenavodily stav obtížné vymahatelnosti práva a příznivých podmínek pro korupci. Plýtvání a zpronevěry prostředků z veřejných rozpočtů je zatěžují víc než všechna populistická opatření, protlačená rudooranžovou aliancí. Každý laik pochopí, že udržování hladiny v děravých neckách stále větším zrychlováním přítoku je protismyslné, nikoli však naši „krkavčí otcové vlasti“.

Avšak není-li vyhnutí a útok na příjmy obyvatelstva je nezbytný, pak bych shodně s rudooranžovou aliancí považoval za nespravedlivé především krácení příjmů těch, kteří nemají z čeho brát. Mám na mysli např. učitele, jejichž mzdové ohodnocení je ostudou národa, který se prohlašuje za kulturně vyspělý. Samozřejmě myslím také na příslušníky profesí, kteří při výkonu služby nezřídka zachraňují majetek a životy spoluobčanů a sami vystavují riziku své: jejich nástupní platy jsou tak nízké, že nebýt tlaku nezaměstnanosti by doplňování stavů bylo velmi obtížné.

Mimo rámec článku by byla úvaha o spravedlivosti nastavení platových poměrů ústavních činitelů ve vztahu k příjmům špičkových manažerů velkých soukromých korporací.

Tím, že žalovala na odlišnost přístupu státu k platům soudců a státních zástupců proti nakládání s jinými státními zaměstnanci, paní ministryně snesla své chráněnce z výšin kastovní výlučnosti na úroveň neprivilegovaných profesí. Je to další nespravedlivost, neboť zejména soudci požívají výhody, o nichž se ostatním státním zaměstnancům ani nemůže zdát:kromě zaslouženě vysokých platů mají téměř neomezenou nezávislost ve výkonu povolání, odvádějí tolik práce, kolik sami uznají za možné, k odpovědnosti za zmetky mohou být voláni jen s obtížemi a k tomu mají částečnou trestněprávní imunitu, zajištěnou kromě zákona o soudech a soudcích zejména podzákonným předpisem nejvyššího státního zástupce, popř. způsobem jeho užívání. Proto není nespravedlivé, žádá-li stát právě od nich, aby stejně jako hlava státu a další ústavní činitelé přinesli oběť spíše než ti, kteří mají vysoko do žlabu a ani jinak se s nimi život ve státní službě nemazlí.