Nemocnice nezkrachují, odskáčeme to všichni

Věčné dilema, jak nakrmit zdravotnický systém, se stále dožaduje řešení. Všichni chceme co nejlepší zdravotní péči za co nejméně peněz. Jenže i zde platí to, co v penzijním systému.

Populace stárne a senioři jsou stále větším problémem pro finanční rovnováhu systému.

Zdravotnictví je už od protipoplatkové bitvy sociálních demokratů v krajských volbách v roce 2008 velmi populárním mávátkem v předvolebních průvodech. A tak i současná situace, kdy se zdravotní pojišťovny dostávají opět do finančních potíží, zpožďují platby nemocnicím a omezují objem proplácených léčebných úkonů, je pěkným dárkem pro socialistickou kampaň. Nutno říci, že dárkem zaslouženým, protože padlá Nečasova vláda pro stabilizaci celého systému financování zdravotnictví udělala opravu pomálu a to, co se děje, se dít musí.

Jestliže ale nyní sociálnědemokratičtí politici hovoří o bankrotu nemocnic tak jako stínový ministr Sobotkovy teoretické vlády Svatopluk Němeček, mají na stole jen to, co si sami navařili. Byl to sociálnědemokratický ministr zdravotnictví, jistý David Rath, který po nástupu do funkce v roce 2005 zmrazil objem péče, donutil nemocnice odkládat neakutní operace a vyvolal protesty lékařů, kteří se starají o ty nejnákladnější pacienty, především onkologické. Vyřešilo se to tehdy jen a výhradně navýšením plateb od státu. Další, nesocialistické vlády držely státní dotace na uzdě a zdravotnictví tak nějak stále fungovalo, i přes velmi velkorysé navýšení platů po akci Děkujeme, odcházíme.

A byly to právě běsy vyvolávané levicí, které nakonec zabránily naprosté většině racionálních reforem. A i to málo nyní hodlají, podle svých deklarovaných záměrů, sociální demokraté smést z povrchu zemského. Tzv. regulační poplatky zmizí, až na poplatek za pobyt v nemocnici, který se má snížit ze stokoruny na původních šedesát korun. Nemocnicím to má být kompenzováno snížením DPH na léky a zdravotnický materiál, což je sice fajn, ale systémový problém to neřeší.

Snížené DPH bude chybět ve státním rozpočtu, od něhož je navíc požadováno navýšení plateb za státní pojištěnce, odkup nedobytných pohledávek zdravotních pojišťoven a další sypání do bílých zobáčků.

Prostě to věčné dilema, jak nakrmit zdravotnický systém, je zpátky a stále se dožaduje nějakého dlouhodoběji udržitelného řešení. Všichni chceme co nejlepší zdravotní péči za co nejméně peněz. Jenže i zde platí to, co v penzijním systému. Populace stárne, a senioři jsou proto v případě zdravotnictví prostě a logicky stále větším problémem pro finanční rovnováhu systému. A tento problém je ještě násoben vědeckým pokrokem, který umožňuje léčit dříve neléčitelné, jenže také za dříve nevídané prachy.

Pojištění je jedno z nejvyšších

Stát má v zásadě dvě možnosti, jak problém řešit. Tím prvním je tvářit se, že se nic neděje a všechno bude jako dříve. Tento přístup prosazovaný levicí se projevuje v kombinaci snižování dostupnosti nejdražší péče a nejnákladnějších léků přes administrativní opatření ze strany státu a zvyšování buď daňového zatížení, nebo státního dluhu, či kombinace obojího. To je řešení, které nás s vysokou pravděpodobností čeká po volbách, ať už bude ministrem zdravotnictví výše zmíněný Svatopluk Němeček, či kdokoli jiný. O zvyšování plateb za státní pojištěnce nebo o zvýšení povinného zdravotního pojištění se mluví celkem veřejně. Povinné všeobecné zdravotní pojištění je přitom v Česku jedno z nejvyšších v Evropě, a přidáme-li jeho zastropování, či spíše nezastropování obvyklé ve všech civilizovaných zemích, bude asi nejvyšší na světě.

Dodejme nicméně, že první část popsaných problémů se tak nějak neorganizovaně může projevovat i nyní kvůli nedůslednosti Nečasovy vlády a jejímu uváznutí v koaličních kompromisech, které nakonec stejně nebyly k ničemu.

Druhou cestou je přiznání, že nic nebude jako dříve. Být nemocný bude sice drahé, ale dostupná bude i hodně finančně náročná péče, a to pro každého, nejen pro toho, kdo si ji může zaplatit na klinice ve Švýcarsku.

Jenže to vyžaduje pustit do zdravotnictví skutečnou konkurenci a tržní mechanismy, které nejlépe dovedou regulovat cenu péče a připustit relativně vysokou finanční spoluúčast pacientů. Je třeba uznat, že ministerstvo zdravotnictví postupovalo sice správným směrem, ale tempem, které by nestačilo ani v případě, že by na reformy měl ministr Heger tři volební období. Důvodem bylo, že ani velcí bojovníci za pravicové ideály, jako třeba nyní populární Boris Šťastný, ten trh do zdravotnictví pustit nechtěli.

Takže suma sumárum nám může být jasné, že nemocnice nezkrachují, protože to odskáčou pacienti a po volbách to zase odskáčou daňoví poplatníci, ale stejně to nebude stačit a nakonec to odskáčeme všichni. Takže líp už bylo. V dobách, kdy jsme mohli věřit, že nová politická garnitura bude řešit reálný problém zdravotnictví. Teď víme, že víra možná hory přenáší, ale rozumu nepřidá.

MfD, 31.8.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO