Ještě si všichni pamatujeme ono úderné heslo před parlamentními volbami v roce 1998. Znělo „Doleva, nebo s Klausem“.

To heslo mělo jistou údernost, bylo jednoznačné a nejspíše mnoho lidí - včetně autora tohoto blogu - přesvědčilo, že je třeba ODS dát svůj hlas. A to přesto, že už bylo po „Sarajevském atentátu“ , jehož podkladem bylo „velmi nejasné“ financování této politické strany. V předvolebních debatách do sebe tehdejší alfa samci Miloš Zeman a Václav Klaus bušili s úporností boxerů těžké váhy, padala slova o „vládách tunelářů“ a televizní divák měl pocit, že stačí jen okamžik a ti dva na sebe vlítnou před kamerami a servou se jako koně.

Po volbách se však prostý občan nestačil divit. Byla uzavřena tzv.“opoziční smlouva“ , následována později ještě tzv. „tolerančním patentem“, vše ve své podstatě zakrývající širokou koalici dvou tehdy dominantních politických stran. Stačilo málo a byl u nás zakonzervován systém většinového volebního systému, který by vítězným stranám připočetl další hlasy navíc, aby jejich dominance byla výraznější. Ústavní soud toto překazil.

Pan Václav Klaus st. v několika posledních článcích jako třeba zde nenechává na současné ODS suchou byť jen nitku. Po jeho odchodu už nebyl dle něj údajně nikdo, kdo by dodal ODS její původní autentičnost. Jak Mirek Topolánek, Petr Nečas, tak i současný předseda Petr Fiala jsou dle něj špatní vůdci (stran Petra Nečase lze souhlasit, neboť předseda politické strany by měl mít hormonální hladinu pokud možno vyrovnanou). Současné vzedmutí kritiky od našeho exprezidenta je dáno nepochybně i vyloučením jeho syna z ODS. Odvolává se mimo jiné na principy, jež daly jeho straně před necelými 30 lety vzniknout.

Ani jeden z jeho nástupců se však nepropůjčil k oné politické prostituci jménem opoziční smlouva. Všichni další předsedové bojovali s „kmotry“, kteří do ODS nalezli právě za jeho vedení a jejichž jména se stala synonymem toho nejhoršího, co bylo v naší české politické scéně k nalezení (namátkou pánové Oulický, Janoušek, Novák a mnoho dalších). U žádného z následovníků pana Klause nebyli nalezeni bájní sponzoři typu Lájosze Bácze, Pepy z Hongkongu či Rádžíva Singha. Lze dokonce prohlásit, že všichni jeho následovníci se museli s dědictvím po Václavu Klausovi hodně porvat a jizvy jsou patrné dodnes.

U některých bývalých předsedů politických stran v naší zemi se po jejich abdikaci projevuje zvláštní syndrom. Krátce poté začnou na svou bývalou stranu kydat hnůj, nemají pro ni slůvka podpory atd. Projevil se tak pan Paroubek, pan Zeman a nyní opět i pan Václav Klaus st. Svědčí to pro malost a ubohost těchto jedinců, kteří jsou přesvědčeni o své výlučnosti a neomylnosti. Svět se však posouvá jinam, jejich éra skončila či záhy skončí. Moudrost starého člověka je i v tom, že nebude svým nástupcům vnucovat své vidění světa, protože ten je jiný, než byl za jejich dob a nikdy už nebude.

Pan Václav Klaus se nechal slyšet, že nevylučuje návrat do politiky. Pak mu nabízím heslo v nadpisu blogu. Bude výstižné a za copyright nechci pro jistotu ani korunu.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora