Přehuštěný kotel vybuchl. Přitom stačila jediná malá jiskra: ochota Ústavního soudu věnovat svůj drahocenný čas námitce Miloše Melčáka proti vyhlášení mimořádných parlamentních voleb na základě jednorázového ústavního zákona. Odpovědný Ústavní soud snad ani jinak jednat nemohl, na to je podaný podnět tuze vážný. Konečné rozhodnutí soudců nelze předjímat.

Stále je ale dost slušná pravděpodobnost, že dají poslanci Melčákovi košem. Veškerá nervozita politiků, komentátorů a voličů je tudíž předčasná. Mohli jsme si vesele dál užívat kampaň a trpělivě čekat, k čemu soud dojde.

Že tomu tak není, patrně způsobily obrátky, do nichž se kampaň dostala. Akt Ústavního soudu byl okamžitě vyhodnocen jako písek vhozený do rozběhlého volebního soukolí. Proto také reakce většiny politiků byly od sebe skoro k nerozeznání. Pominout nesmíme ani přetrvávající žárlivost mezi pomyslnými sloupy, na nichž stojí náš demokratický právní stát. Poslanci se zrovna dvakrát nemilují se senátory, natožpak aby jim v jejich zahrádce hospodařil Ústavní soud. V neposlední řadě se nám pak opět v plné kráse vyjevil spor mezi právní pozitivisty - kteří vidí prostor pro konání Ústavního soudu pouze v přesně formulovaných paragrafech Ústavy a zákona o Ústavním soudu - na straně jedné a zastánci přirozeně-právního přístupu na straně druhé. Ti směle pracují s interpretací ústavy, ústavních principů či Listiny základních práv a svobod a zhusta se odvolávají na obdobné pojetí práva třeba v sousedním Německu či Rakousku.

Tvrdit za dané situace, že pravda je jasná a náleží té které politické či právnické skupině, bych si rozhodně netroufl. Ostatně všechny dnes vedené debaty by byly velmi prospěšné - musely by se však vést v klidu, pokud možno v teoretické rovině a ne měsíc před předpokládaným termínem voleb.

Snad jediné, v co až tak zcela nevěřím, je, že by byl Ústavní soud s to rozhodovat bez ohledu na společenskou realitu a že by se dokázal ubránit tendenci některých s ním nenápadně, ale o to důsledněji manipulovat.

Buďme každopádně vděčni za jakékoli autoritativní rozhodnutí, které Ústavní soud přijme. Vždyť v minulosti byl až příliš často podezříván z opatrného jednání na politickou objednávku. Také menšinová stanoviska soudců, kteří s konečným verdiktem v té které kauze nesouhlasili, leckdy jako by nám dávala škvírkou nahlédnout do krutého politického boje mezi džentlmeny a dámami v talárech.

Kdybychom se podívali na brněnské pinožení špiček justice z jiného úhlu, očima politiků, možná by nás zamrazilo. Ústavní soud mnozí z nich vnímají coby nevítaný, leč nezbytný přívěšek právního státu, který by neměl narušovat svrchovanost zákonodárců, maximálně leda občas pomoci obájit ten či onen ideologický postoj. Aby poukazoval na zlehčování, obcházení či ignorování ústavy, k němuž podle některých kritiků čas od času dochází - naposledy právě ústavním zákonem, který umožnil jednorázově zkrátit volební období, aniž by měl ambici o nové pravidlo upravit ústavu na pořád - je dle politických špiček nepřijatelné.

Byli bychom však hloupí, pokud bychom podlehli dojmu, že nejbedlivějšími ústavními strážci jsou Miloš Melčák a jeho advokát Jan Kalvoda. Prvnímu nečinilo obtíže pro podobný jednorázový ústavní zákon hlasovat v roce 1998, tedy v době, kdy mohl tušit, že se pro příští volby objeví opět na sociálnědemokratické kandidátní listině. S doktorem Kalvodou je to ještě veselejší. Coby místopředseda vlády a předseda koaliční Občanské demokratické aliance stál u vzniku Ústavy samostatné České republiky. Jako politik nese přímou odpovědnost za obcházení a nenaplňování ústavy v jejích prvních letech a za to, jak dlouho jsme čekali, než byl náš ústavně-politický systém rozšířen o předpokládané instituce jako je Senát, veřejný ochránce práv či orgány krajské samosprávy. Máslo na Kalvodově hlavě nelze přehlédnout.

K popukání je také Kalvodovo přirovnávání volebního období k fotbalovému zápasu. I kdybychom na kuriózní paralelu přistoupili a odkývali, že není možné měnit pravidla v průběhu hry, následně bychom museli vznést dotaz, co s fotbalistou Melčákem, který uprostřed hry změnil tým a začal najednou kopat na branku svých původních spoluhráčů.

Zkrátka a dobře, nic není černobílé. Motivy jednotlivých aktérů mohou být roztodivné, ušlechtilé více i méně. Politici, ale i soudci jsou jen lidé z masa a kostí. Společnou by ale měli mít vůli ctít právo a spravedlnost, byť v jejich výkladu se občas mohou rozcházet. Od ústavního soudu proto čekejme, že zohlední všechny souvislosti Melčákovy stížnosti a běžící přípravy voleb. A u politiků doufejme, že celí rudí vzteky třeba nenavrhnou ústavní zákon novelizující Ústavu České republiky v jednom jediném bodě: ve zrušení Ústavního soudu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6