David Rath je podle svých slov politickým vězněm. Jdou po něm nejvyšší státní zástupce a další významné politické figury. Musí být proto exemplárně potrestán.

Rathova obhajoba je bezesporu velmi profesionální. A jistě stála a stojí pěkné peníze. Po vynesení rozsudku se Rathova obhájkyně ihned odvolala. Podle žalobce v tomto procesu dojde David Rath až do Štrasburku. Očekává proto ještě dlouhý proces.

Přijměme alespoň na okamžik Rathovu tezi o tom, že je jeho proces procesem politickým. Rath svou celou politickou kariéru vykonal v ČSSD. Svou obhajobu a tvrzení, že mu žaloba nedokázala žádné braní úplatku, doprovázel i v poslední době tím, že se jednalo o peníze „na volby“. Na tato Rathova vyjádření ČSSD v současnosti nijak nereaguje. Pokud se k němu vyjadřovala dříve, tvrdilo vedení ČSSD, že se Rath může bránit „všemi prostředky“ včetně lží a že hospodaření ČSSD se obešlo bez „černých fondů“, o kterých mluví David Rath. Nicméně, Rathovo tvrzení o penězích „na volby“ nemusí být až tak vylhané. Faktem je, že dnes už tato linka zajímá jen málo koho. Po několika letech soudního sporu a Rathových obstrukcí se už veřejnost o Rathův proces přestala zajímat tak, jako v době Rathova zatčení a jeho pobytu ve vazební věznici.

Rathův socialismus byl založen tak jako každý socialismus na velkých gestech a starosti o svou vlastní osobu. Politické krytí přinesla Rathovi vytrvalá kampaň proti poplatkům, díky níž vyhrála ČSSD drtivě krajské volby a Rath se stal hejtmanem Středočeského kraje. Dalším Rathovým „krajským trumfem“ byla doprava žáků a studentů zdarma a proplácení poplatků za návštěvu u lékaře, což stálo krajské rozpočty mnoho set milionů korun ročně. Tato líbivá, populistická politika, měla jeden cíl. Upevnit Rathovu pozici v systému. Díky svému postavení tak David Rath pevně věřil, že je „nesestřelitelný“.

Tak, jako řadě jiných socialistů, mu chutnala moc a užíval si ji plnými doušky. Systém vyvádění peněz prostřednictvím dotačních projektů Rath nevymyslel. Začali s tím už jeho přátelé socialisté v Ústeckém a Jihočeském kraji. Tam to na ně prasklo nejdříve. Rathův systém však byl zjevně nejpropracovanější a nasazení odposlechů na Ratha a jeho nejbližší „spolupracovníky“ bylo možné jen díky pádu velkého Rathova obhájce Jiřího Paroubka a změnách v nejvyšších patrech státních zástupců. Je také pravdou, že Rath měl kromě věrných služebníků i mocné protivníky a jeho arogantní vystupování se stávalo čím dál tím více nesnesitelné. Jen tak si lze hodnověrně vysvětlit, že se podařilo odposlechy tak dobře utajit. Nenašel se zřejmě nikdo, kdo by Ratha včas varoval, a policie tak nasbírala ten nejcennější materiál právě a jenom díky odposlechům.

Více než dvacet milionů, které by podle verdiktu soudu mělo propadnout státu, je docela slušná „sumička“. Rath je svým způsobem „politickým“ vězněm. Vsadil na populistickou politiku a současně nezapomínal na sebe a své nejbližší okolí. Jen díky systému, který svým postavením dokázal tak dlouho skrývat před veřejností, se z něho stal jeden z nejmocnějších mužů ve státě.

Dnes se k němu nikdo z vrcholných představitelů ČSSD nezná. Zůstal mu věrný Jiří Paroubek a někteří známí lidé z umělecké branže. Ti vidí podobně jako Rath jeho pád jako „politickou objednávku“. Nelze však vůbec vyloučit, že Ratha potopili především jeho bývalí spolustraníci, zvláště tehdy, když už jim byl jeho styl nepříjemný a potřebovali se ho jednoduše nějak zbavit. Sobotka a Rath - to mi doopravdy nejde moc dohromady. Podle žalobce nás čeká maraton odvolávání, zřejmě až do Štrasburku. Máme se tedy na co „těšit“.