Česká politika se v současnosti nachází pod tlakem sporů, které souvisejí s rozpočtovými opatřeními. Politický boj se přitom vede hlavně o základní vzkaz, který bude jejich přijetím či nepřijetím vyslán veřejnosti.
Týká se to jak intepretace domácích rozpočtových škrtů, tak i Dohody Evropské unie o rozpočtových pravidlech, k níž musí ČR vyjádřit své stanovisko. Oba problémy se přitom pod vlivem evropeizace politiky stále silněji propojují.
Spor již rozděluje vládu, která v loňském roce prosadila některá domácí úsporná opatření, což ale nedokázala v médiích jasně prezentovat jako úspěch a plnění koaliční smlouvy. Namísto toho se přenesla do dalšího kola mediálně vděčných šarvátek, které latentně přispívají k její diskreditaci. V tomto stavu ji zastihla i "eurodebata".
V ní TOP 09 podporuje přijetí evropské rozpočtové dohody a interpretuje to jako krok zodpovědnosti k vytvoření stabilního ekonomického prostředí v Evropě, které potřebuje i ČR, a musí proto přinést i oběť v podobě platby. ODS a VV nevysílají jasný vzkaz o tom, jak chápou evropskou dohodu, ale vysílají vzkaz, že o tom musí rozhodnout občané v referendu (což TOP 09 označuje za neochotu k politické odpovědnosti).
ODS přitom musí balancovat mezi požadavky evropské politiky, koaličního partnera, části proevropského členstva a voličstva na straně jedné a Klausovým politickým proudem ve straně i mimo něj na straně druhé. VV se mohou proti půjčce Evropě s ohledem na svoji vabank hru o voličské hlasy postavit mnohem vyhraněněji než občanští demokraté.
V rizikové pozici vůči vlastním voličům je i ČSSD. Ta se proti rozpočtovým restrikcím vyslovila v loňské vnitropolitické debatě, v debatě evropské ovšem respektuje současnou bruselskou politiku. To narazí nejen na zájmy levicově-národoveckých voličů v případě, že z ČR odejdou miliardy do Evropy, ale již dnes Sobotkova linie vyvolává odpor u radikálně socialistických stoupenců strany (včetně jejích think-tanků). Ti pod vlivem evropského diskursu v této části politického spektra označují evropské plány za prouhloubení neoliberalismu, vůči němuž je třeba bojovat a ne jej podporovat. Snazší než vedení ČSSD mají komunisté, kteří si bez problémů mohou dovolit současnou evropskou dohodu odmítnout.
A tématu se samozřejmě snaží jednoznačným odporem k evropským požadavkům využít i pravicoví euroskeptici, otřesení dosavadními neúspěchy Strany svobodných občanů i loňskými nezvládnutými problémy s "Bátoriádou" a hledajícími prostor pro nový start. Nicméně zatím je otázkou, komu vlastně současná stranická poselství utkví v hlavě a ovlivní jejich voličská rozhodnutí.
Pokud kvůli nové eurosmlouvě nepadne vláda, musí strany přetavit současné poselství do kampaně před krajskými volbami. A tam se evropská a celostátní témata nemusí příliš prosadit, i když se budou týkat každého občana. Na druhou stranu jasné dominující téma, jako byly nemocničních poplatky z roku 2008, asi nynější česká politika očekávat nemůže, takže i boj o současnou evropskou rozpočtovou dohodu část voličů ovlivnit může. Tratit na tom mohou hlavně dvě velké strany, omezené zisky se ale rozprostřou mezi příliš mnoho "minivítězů", takže konečný efekt bude jen omezený.