Zaujal mě výrok vašeho předsedy, pana Paroubka, při komentování nálezu Ústavního soudu o regulérnosti poplatků ve zdravotnictví. Výrok byl zhruba ve smyslu „ výsledek mě mrzí, je to jasně politické rozhodnutí, ale nevadí, až se ujmeme vlády poplatky zrušíme“. Není to první výrok tohoto typu, ale přiměl mě sednout si ke klávesnici.

Jistě i on ví, že něco udělat se musí. Stát je značně zadlužen, je nutná reforma penzijního systému, roste inflace, bouří se zdravotníci, učitelé, není dobrý stav ani u policie, justice nebo ve státní správě (kupodivu všechno v oblastech kde je hlavním manažérem stát). Jako opoziční politik má pan Paroubek právo kritizovat kroky současné vlády. Protože se ji ale snaží při nejbližší příležitosti nahradit, měl by dělat víc. Je velmi snadné něco zbourat, ale je nutné také stavět. Peněz nemá státní kasa nazbyt a i to bourání něco stojí, včetně ztraceného času.

Je dva roky před parlamentními volbami, tedy, alespoň podle mne, čas přijít s vlastní a konkrétní alternativou (je-li ta současná špatná) řešení státních, ale i komunálních problémů a přesvědčovat občany o nutnosti a správnosti tohoto řešení. To ale pan předseda zatím neudělal, alespoň ne veřejně. Vyvolává to dojem, že buď žádná řešení nemá, nebo se bojí, že po jejich zveřejnění ztratí přízeň občanů a volby projede. Volby se přece vyhrávají lépe pomlouváním konkurence a obsáhlými volebními programy slibujícími ráj na zemi, i když každý, tedy i on, ví že jsou nereálné a nelze je ani z větší části prosadit, ať už s ohledem na finanční možnosti státu nebo vzhledem k současnému rozložení politických sil. A to už vůbec nemluvím o tom, že by tyto problémy měly řešit alespoň obě naše největší strany společně. Ať se jedná o otázky ekonomické nebo sociální.

Sociální demokracie byla vnímána - do doby, než ji anektovali komunisté - jako solidní, mírně levicová středostavovská strana s pevnou členskou základnou a značným respektem. Jako taková se snažila vystupovat i po roce osmdesát devět, kdy svou činnost obnovila. Bohužel, několik slabých předsedů její pověsti nepřidalo a u současného je z jeho jednání a výroků zřejmé, že mu nejde ani tak o stranu a její členy, ale o voliče, kteří ho dostanou opět do čela vlády. Má to štěstí, že je členem strany, která má reálnou naději tento cíl ve volbách dosáhnout, a že nemusí kvůli tomu převlékat kabát jako někteří jeho blízcí spolupracovníci. Vskutku přístup hodný našeho vrcholového politika, dočasně snad výhoda pro stranu nebo alespoň pro její vedení, ale stačí to pro budoucnost? Zachová si strana takovýmto přístupem své renomé?

Možná se ptáte, proč tento řekněme vzkaz vůbec píši. Berte to jako pohled z venku, od nestraníka, kterému jsou však blízké základní myšlenky, na kterých vaše strana vznikla a od kterých by neměla ustoupit.

Že má vaše strana v současné době velkou naději na úspěch ve volbách, je podle průzkumů veřejného mínění zřejmé. Co ale zřejmé není, co má váš předseda v případě vítězství a z toho vyplývajícího vládnutí za lubem. Jasně, zruší poplatky, zastaví reformy započaté současnou vládou, ale co dál?

květen 2008