Po nedávných sněmovních volbách je přehršel „generálů po bitvě“, kteří radí, co donedávna nejsilnější česká (levicová) strana, Česká strana sociálně demokratická, měla dělat, aby nebyla v situaci, v níž se nově ocitla. V situaci nad propastí. Nově vlastně okrajová, na hranici volitelnosti a tradičně mimořádně zadlužená. Což sděluji proto, neboť následující text jsem nabízel již do „předvolebního“ čísla nejmenovaného levicového časopisu, nicméně nebyl publikován, jelikož jej redakce shledala výslovně „nepřiměřeně kritickým“. Dnes se naopak spíše zdá, že byl vlastně kritický zcela, zcela přiměřeně. Učinil jsem v něm od té doby jen několik ryze formálních změn, které nenarušují původní vyznění textu, a předkládám ho – s důležitou aktualizační poznámkou – znovu. Vzhledem k tomu, jak povětšinou zdráhavě (ba křečovitě) či dokonce drze se nynější předáci ČSSD brání převzetí přímé odpovědnosti za nejhorší výsledek své partaje v dějinách České republiky, získal článek nečekaně jakousi novou, přidanou hodnotu.

Sociální demokracie tkví až po uši v krizi. To je dnes, dá se říct, téměř banální tvrzení. Jedná se o stav celosvětový, nikterak jenom český. Nicméně zůstaňme věrni české kotlině, kde je Česká strana sociálně demokratická – skoro se chce říci – na pokraji smrti. A to v důsledku dlouhodobé krize ideové i personální. Jediné, co ji pravděpodobně skutečně (u)drží při životě, je absence vážné levicové konkurence nebo rozsáhlá síť sesterských stran v Evropě a po světě. Struktury, co si nemohou dovolit nemít třeba v sousední zemi s kým jednat na základě obdobné pozice na politickém trhu. Hodně může způsobit například fakt, že postavení „socanů“ je historicky silné v sousedním Německu, na němž jsme ekonomicky či politicky závislí.

Příští rok bude mít každopádně naše nejdéle existující partaj (založená skutečnými, policejně pronásledovanými idealisty L.P. 1878) smutné výročí vzniku. Není divu, že o úpadku voličské důvěry v ČSSD si cvrlikají i vrabci na střeše a je jí prodchnuto každé druhé internetové fórum. Co je však nejhorší? O rostoucích problémech naší takzvaně demokratické levice se hovoří léta letoucí – a reakce „odpovědných“ je v lepším případě veškerá žádná. Neodpovědná. Kariérismus, opuštění řady tradičních hodnot nebo napojení na nejrůznější penězovody zkrátka během let přinesly své ovoce.

Postupně se vytratila práce na politickém marketingu, degenerovalo vzdělávání straníků a sympatizantů, snaha o zavedení odborného periodika zůstala zcela efemérní, prakticky zmizelo úsilí o angažmá nových, mladších tváří s vlastními postoji. Především však mezi sociálními demokraty existovala tak nerozborná vůle k moci, až postupně vznikl kabinet ministra financí Babiše. Mocipána, který si prakticky všechny výsledky úspěšné exekutivy přisvojil a na nějž osobně se dlouho nikdo z koalice neodvažoval příliš útočit. Dotyční aktéři si totiž nezřídka „sebekriticky“ říkali, že každý rok u vlády dobrý a jestli to nebude právě bezskrupulózní polistopadový multimiliardář, kdo sestaví kabinet příští. Hulvátský technokrat tak dostal pohodlný prostor, takříkajíc wellness hnízdo. Možnosti ke „zdravému“ růstu politické divize vlastního holdingu. K akceleraci toků veřejných peněz na soukromá konta. Pozdě nejspíš bycha honit správně načasovaným policejním obviněním, co z nemalé míry supluje nedostatek nebo přímo absenci nosných kampaňových témat...

Od trapně zkostnatělé sociální demokracie se odklánějí tradiční voliči, pro něž dříve neexistovalo, aby hleděli jinam než doleva. Zklamaní, ba znechucení Sobotkovým de facto bezvýrazným premiérstvím nyní mimo jiné naskakují na módní značku v podání agresivní reklamy. Říkají své „ANO“ právě Babišovi, jehož schopnost dobře (politicky) investovat a budovat svou image válcuje veškeré aktéry někdejší „konkurenční“ stranické soutěže. Hlava nehlava, vpravo vlevo.

Původem slovenský podnikatel se navíc hlavně proti socdemokracii spojil se stárnoucím Milošem Zemanem. Vznikl podivný spolek dvou zcela bezohledných, nikdy nezapomínajících, mstivých osobností. Přičemž reakce ústředních postav Lidového domu na svíravé obklíčení je bohužel charakteristická. Hrstka starých, víceméně neschopných (či všehoschopných) šíbrů se spojila, aby vytěsnila množinu reálných vnitrostranických kritiků, a skutečně si rozparcelovala partaj. Na svých postech se pravděpodobně zakuklí v naději na lepší, intelektuálně méně náročné časy. Jak jinak totiž interpretovat báječný výrok ambiciózního ministra vnitra a pochybného plzeňského bakaláře práv Chovance, že ministr zahraničí Zaorálek jest nová tvář naší veřejné sféry. Zkrátka a nedobře: „Ani sociální, ani demokratická“, kterak na adresu ČSSD sarkasticky říkával jeden bývalý kariérní komunista ve vedení ODS. Kdysi obávané struktury, již tehdy ještě nevedly karikatury Nečasova zrna.

Je přímo těžko pochopitelné, jak mohla sociální demokracie tak dlouho spět jedním nezdravým směrem. Do podobné pozice. Směřování na léta určoval necharismatický člověk bez skutečných vůdčích schopností, který si svou snaživostí, pracovitostí a právě jistou bezbarvostí trpělivě vyseděl prvenství. Tyto typické vlastnosti jej sice postupně vynesly do formálního popředí „strany a vlády“, ale staly se též hlavním zdrojem nynějších potíží Lidového domu. Pozdější snaha poslechnout americké poradce, když nabádali alespoň k větší, „babišovské“ jadrnosti, mohly už proto „umělecký dojem“ jedině zhoršit. Páně Sobotkova politická plochost a rozluka manželství symbolicky ostře kontrastují s dobře časově zakomponovanou svatbou stále suverénnějšího Babiše...

Sobotkova povolební rezignace ve prospěch Zaorálka přišla samozřejmě pět minut po dvanácté, jelikož se během dlouhého období doslova obalil skupinou obdobných lidí. Ochranným zbarvením mnoha technokratů, jejichž reálné kvality vězely nezřídka snad jedině v loajalitě k předsedovi vlády a/nebo v odporu vůči Miloši Zemanovi. Jejich angažováním se začal vytvářet rázovitý vývojový kruh; samotné jejich angažmá v okolí předsedy vlády od samého začátku (!) poněkud implikovalo nynější hluboký úpadek. Jenže zaslepenost příliš narostla.

Klasických příkladů je bohužel kopa. Dejme tomu expremiér Vladimír Špidla, toho času šéfporadce předsedy vlády, s nímž se dokonce původně počítalo na ministerský post. Připomeňme si, jaký úpadek za něj zaznamenala inkriminovaná levicová partaj. Nechtěně například dosáhla novodobého českého unikátu – stávky tradičně ideově spřízněných odborů...

Za zmínku stojí též panu Špidlovi vskutku mimořádně blízká Alena Gajdůšková. V bývalém senátním obvodu, připomeňme si, poražená „imaginárním“ Františkem Čubou. Voliči upřednostněnému navzdory tomu, že se ze zdravotních důvodů fyzicky neúčastnil kampaně. Po čemž snaživá politička ještě vystupňovala své starší spády. Silné sklony nechat se „za zásluhy“ (vždyť je to jediná žena široko daleko, že!) shůry vnucovat na veškeré myslitelné posty a kandidátky. Stalo se i tentokrát, snad už to dotyčné dlouhodobě vyjde. [Alena Gajdůšková byla nakonec z druhého místa zvolena jako jediný sociální demokrat ve Zlínském kraji, když přeskočila obhajujícího poslance Antonína Seďu.]

Do třetice si v této temné ekologické pohádce o degradaci živné politické půdy zmiňme někdejšího odboráře, předsedu Senátu Milana Štěcha. Jeho nedávný atak proti podnikatelské vrstvě v podstatě jen replikoval mocně skandalizovaný výrok Jana Mládka o podnikatelském parazitismu. Leč současně jde o jedince vždy loajálního k stávajícímu předsedovi a vůbec neochvějně nasliňujícího prst po politickém větru. Pročež není divu, že ho slábnoucí Sobotka zmiňoval coby vhodného partajního kandidáta na Hrad…

A tak bohužel dále a tak bohužel podobně. Nechci nicméně do nekonečna lamentovat nad neprofesionalitou oné sociálnědemokratické oligarchie, jež dávno stanula (a strnula) mimo realitu, načež svoji politickou kvalitu začasté vyvozuje zpětně: délkou vlastního angažmá ve vrcholné politice. Takže již pouze malá poznámka závěrem. Faktický obnovitel polistopadové České strany sociálně demokratické, nynější prezident Miloš Zeman, kdysi pronesl, že se budou stranické legitimace nových socdemokratů vázat do kůží demokratů občanských. Teď se karta obrací. Rovněž díky jeho přičinění se zdá, že Andrej Babiš vskutku zformoval univerzální formaci, načež hodlá sociální demokraty tiše rozemlít do kosteleckých párků. Oproti autorovi onoho citovaného bonmotu však za tento počin mnoho obecné kritiky neschytá. Těžko být překvapen. Ovšem na prvním místě to odnesou ti nejbezbrannější.

Text byl zveřejněn na webu Literárních novin