Že to bude horší, než bývalo, věděli sociální demokraté už před volbami. Jenže ono to bylo horší než černočerné sny. Vždyť strana, která vládne, všechno jí odsýpá a je pyšná na stabilizaci regionů, nemohla čekat nic horšího, než ztrátu nějakého toho hejtmana či senátora. Místo toho přišel masakr.

Hledání odpovědi na otázku, proč část voličů ČSSD nepřišla, a proč část prchla jinam, především pod křídla Andreje Babiše, nějaký pátek potrvá. Už dnes se ale pár důvodů rýsuje.

Prvním je přivírání očí nad problémy, které se týkaly regionální politiky. Ať už je v kauze Vidkun pravda jakákoli, co si například měl myslet volič o netečnosti hejtmana Rozbořila? Nebo o kauze s falešnou mluvčí jihomoravského hejtmanství?

Další problém byl ve volebním poselství. Vždy záleží, kdo na nás promlouvá a jakou formou. Třeba billboardovou kampaň, v jejímž rámci fotili kandidáti tzv. selfíčka s předsedou, jeden z analytiků přirovnal ke snímkům mafiánů z balkánské svatby.

Sociální demokracie defenzivně sdělovala, jak je dobrá, zato ANO dál tepalo zlořády a dávalo naději, že s ním bude líp. Hotový napínavý seriál: volby od voleb dává Babiš neurčité sliby, a přesto davy voličů věří, že záhy přijde něco konkrétního.

Oranžoví se takto chovat neumějí, přestože by jejich fantazii mohla inspirovat dlouhá sociálnědemokratická historie. Sebelépe vykonávaná práce prezentovaná stylem 70. let osloví jen ty nejpozornější voliče. To v éře multimediálních show nestačí. Není také náhodou, že když vkročíte do většiny sídel sociálnědemokratických stran v Evropě, připadáte si jako v úle. Ovšem v takovém, kde se nabízí i široká škála aktivit pro veřejnost. Ne tak u nás.

Kdo s čím zachází...

Je celá dlouhá škála věcí, které by ČSSD měla změnit nezávisle na tom, jestli udělá úkrok doleva, nebo doprava. Přesto právě tyto pohybové kreace zaměstnaly v minulém týdnu spoustu sociálních demokratů natolik, že zapomněli pracovat na výsledku druhého kola senátních voleb. Místo toho si začali masochisticky drásat dávné rány.

Jakmile předseda Bohuslav Sobotka neobratně zmínil nutnost oslovit i mladší, městské a liberálnější voliče, například způsobem, jak to dělají Piráti, snesla se na jeho hlavu kritika, že chce obětovat tradiční voliče.

To by byl pochopitelně blázen – a sotva by mohl vykonávat premiérskou funkci. Tento uměle rozvířený konflikt není nový. V jeho rámci se jedna skupina členů ČSSD, která je přesvědčena, že jedině jí hájený konzervativní levicový program s nádechem národovectví má právo na existenci, snaží vystrnadit druhou.

Dalším kamenem úrazu je Miloš Zeman. V zahraniční politice je jako utržený ze řetězu, štěpí společnost na tématech současných i historických a co chvíli do Sobotky ryje. Naopak pro Andreje Babiše má jen slova uznání.

A to i v případě sestavování nových krajských koalic. O prezidentových výsledcích při ovlivňování stranické politiky přitom nejlépe vypovídá drtivá porážka Strany práv občanů v jejích baštách na Zlínsku a Pardubicku.

Nad oranžovým folklórem by šlo mávnout rukou. To by se ale uprostřed volební kampaně nesměl Zemanem zaštiťovat a odlišný pohled na program a cílové skupiny ČSSD prezentovat Sobotkův první zástupce, kdysi slibující krytí předsedových zad.

Vnitrostranická polemika je prospěšná věc. Většina partají ji ale nevede veřejně, během volební kampaně a rok před sněmovním kláním. Vysvětlení mne napadá dvojí. Buď si jsou aktéři těchto her jistí, že sociální demokracie vyhraje, a hned tak nějaký spor tomu nezabrání. Nebo už víc myslí na rozložení sil na podzim 2017 a doufají, že takto toho uhrají co nejvíc pro sebe. Jenže kdo s čím zachází, s tím také schází.