POLITIKA: Sobotní nymburská sešlost
Zvědavost mi nedala, a tak jsem se trochu zajímal, co je u sešlých komunistů nového. Nabízím pár postřehů inspirovaných některými zprávami o průběhu jejich nymburského sjezdu.
Vezmu to tak trochu na přeskáčku. Dozvěděl jsem se kupř., že komunisté učinili pokání již v době, kdy (konečně) odcházeli od vesla. No, když někdo s ostudou odchází do návi, to se to kaje. Jen škoda, že tam nakonec vlastně ani neodešli. Já si tedy na žádné jejich pokání nevzpomínám. Ani nějak nemohu skousnout, že tito po údajném pokání dodnes zpívají Internacionálu u hrobu Klementa Gottwalda, syfilitika, alkoholika a signatáře řady hrubě nespravedlivých rozsudků smrti. Když pak soudružka Semelová invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nedávno bez uzardění přirovnala k internacionální pomoci, Vasila Biľaka, autora slavného takzvaného zvacího dopisu označila za pozitivní postavu československých dějin a mimo jiné zpochybnila, že přiznání Milady Horákové ve vykonstruovaném procesu bylo vynucené, tak tomu říkám pokání a sebereflexe jako řemen.
Poněkud se zastavím u slova socialismus, které na sjezdu zaznívalo. Protože jsem si nebyl jistý, co to vlastně je, obrátil jsem na tetu Wikipedii, která praví, že: „Socialismus (z latinského socialis družný, společenský) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení.“
Přiznám se, že jsem se této definice lekl. Je ale pravdou, že socialismus má řadu přívlastků, že je tedy socialismus reálný, nacionální, utopický, s lidskou tváří a kdoví jaký ještě. Včíl mudruj a vyber si. Zmíním se jen o tzv. demokratickém socialismu, o němž Wikipedie praví:
„Demokratický socialismus je teorie reformismu zveřejněná v prohlášení frankfurtského kongresu Socialistické internacionály Cíle a úkoly demokratického socialismu (1951). Socialismus podle tohoto prohlášení je mravní ideál stejně přístupný všem společenským vrstvám.
Rozdíl mezi totalitním komunistickým státem a demokratickým socialistickým státem je v tom, že násilná revoluce se nebude konat a bude nahrazena demokratickým procesem.
Demokratický socialismus zdůrazňuje princip rovnosti jako základní politický princip. V demokratickém socialismu má každý člověk právo na to, aby byl slyšen. Tím se také liší demokratický socialismus od běžného socialismu. Změny ve společnosti se uskutečňují svobodnými volbami. Plné veřejné vzdělání je nutné, aby zajistilo rovnost. Lidé musí dostávat všechny informace a musí se jim dovolit sdělovat svoje myšlenky.“
Tady mě zaujaly tři věci. Prý teorie. O praxi ani slovo. Vlastně ano: „Násilná revoluce se nebude konat a bude nahrazena demokratickým procesem.“ A: „Změny ve společnosti se uskutečňují svobodnými volbami.“ Tak to se mi ulevilo. Na druhou stranu přišly tyto teze na svět v roce 1951. Připomeňme si pouze namátkou třeba jen následující rok 1952 – Rudolf Slánský a Vlado Clementis. To jsou paradoxy!
Dalším střípkem, který jsem zachytil, je výrok Miloše Zemana: „Soudružky a soudruzi, přeji nám, aby svět šel nalevo.“ To může pronést pouze člověk, který je přesvědčen, že ví lépe než ostatní, kam má svět směřovat, i když to formuloval pouze jako přání. Každý, kdo se kdy snažil určit směr, kudy se má společnost ubírat, musel sáhnout k násilí. Ještě štěstí že starý pán už na nic takového nemá páru a výsledek nedávných voleb naštěstí mnoho šancí soudruhům v tomto směru neposkytuje. Tento výsledek – pouhých 7,76 % hlasů – mě naplňuje opatrným optimismem.
Tož přejme jim tu nymburskou veselici. Kolik jich ještě asi bude?