O dobré zprávy těchto voleb se zasloužili sami voliči. Přišli k urnám v nečekaném množství (ve zvýšení účasti o více než šest procent věřil málokdo), přesně odhadli, kudy vede válečná fronta (soustředili na rozhodování mezi největšími partajemi) a postarali se o citelné oslabení komunistické strany (jejíž význam ale s vyrovnaným rozdělením mandátů neklesá). Jak s rozdanými kartami dokáží hrát političtí lídři, vypoví mnohé o jejich odpovědnosti.

První reakce vrcholných ústavních činitelů se příliš nezdařily. Vyjádření, jímž Jiří Paroubek v sobotu večer vypadl z role, můžeme vysvětlit abnormálně špinavou kampaní, která zasáhla i soukromí a následně emoce premiéra. Kritizovat nešťastné srovnání letošních voleb s únorem 48 však ze všeho nejméně přísluší prezidentu Klausovi, jehož okolí s oblibou žongluje s nepovedenými historickými paralelami a který se do dějin paranoie jednou provždy zapsal pokřikem o zrádném sarajevském atentátu.

Pokud by napětí neopadlo, bylo by načase zvát do našich krajů coby hosta spíše Silvia Berlusconiho než Gerharda Schrodera. Zatímco německý exkancléř by mohl radit, jak naložit s těsnou volební prohrou levice a sestavováním velké koalice (jež ale dosud Německu nic moc nepřinesla), bývalý předseda italské vlády může zasvěceně promluvit o tom, jak kličkovat před krutou realitou a zpochybňovat volební výsledky. Bez ohledu na to, že ODS používala metody, které se slušným mravům příčí, je otázkou, zda by stavění se „na zadní“ nevyústilo místo anulování voleb v narušení ekonomického poklidu. Vyčítat Jiřímu Paroubkovi, že neunesl porážku, je však nepřípadné: svoje pochybnosti o regulérnosti průběhu volební kampaně poprvé zveřejnil ještě před otevřením volebních místností.

Patovou situaci nakonec budou muset řešit stejně hlavně politici. Vybírat si budou z alternativ, proti nimž svou stabilitou vypadá čtyři roky stará Špidlova stojednička jako procházka růžovým sadem. Čistě pravicový nebo levicový kabinet s většinovou oporou ve Sněmovně patrně nevznikne, pakliže se po slovenském vzoru nespustí korupční kolotoč, jemuž aféra Kořistka nedosáhne ani po kotníky. Proti velké koalici ODS a ČSSD hovoří diametrálně odlišné programy a vyhrocené mezilidské vztahy. Oposmlouva je zlým snem.

Snazší by před veřejností bylo obhájit nekomunistickou vládu všech zbylých parlamentních stran. Přispěla by politické atmosféře, ovšem těžko si představit jiné zadání, které by byla s to splnit, než dovedení ČR k předčasným volbám. Jen o trochu optimističtěji by šlo charakterizovat vládu odborníků opřenou o důvěru demokratických subjektů. Kupodivu úvahy právě o ní již z ODS zazněly, přestože nic nemůže být vzdálenější vkusu jejího čestného předsedy na Pražském hradě.

ČSSD si před volbami malovala menšinovou vládu opírající se průřezově o podporu stran zastoupených ve Sněmovně. Nyní by k tomu byl prostor, aniž by pravicoví ideologové strašili vlivem KSČM. Sobotní radikální prohlášení šéfa soc.dem. ale přimělo jak Stranu zelených, tak KDU-ČSL, aby postoupily o krůček blíž ODS. Pak lze pochopit Paroubkovu výzvu své straně odejít do opozice. O to víc stoupla pravděpodobnost nových voleb. V nich by však mohla ČSSD, nezbaví-li se nervozity, tratit: český volič nemá rád nejistotu, hašteření, neúměrné natahování konfliktů.

Nastává éra tvrdých hráčů, s odvahou a chladnou hlavou. Při nadcházejícím licitování by neměli zapomínat, že nejde ani tak o ně samé jako o plynulý, politicky i hospodářsky harmonický rozvoj země. Již v neděli projevená dobrá vůle stranických špiček působí slibně.

Autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka