Převáží vděk nebo zlost spolustraníků?

Umění odejít neovládá každý. I když sociální demokracie vyzkoušela lecjaká střídání, ne každé mělo hladkou dohru.

Miloš Zeman sice v roce 2001 ustoupil Vladimíru Špidlovi, ale netrvalo dlouho - a mydlil mu schody. Stanislav Gross dobrovolně předal žezlo Jiřímu Paroubkovi, jenže potom zahořkl. Paroubek se také poroučel o vlastní vůli – a pak už od něj ČSSD schytávala jednu ránu za druhou.

Odcházení Bohuslava Sobotky je pozvolné. Připomíná cyklistu, který si chce na chvíli odpočinout v hloubi pelotonu. Také jde spíš o politika špidlovského typu, jenž ctí loajalitu ke značce. Hodně též udělá atmosféra uvnitř oranžového týmu. Převáží chuť vybít si na oslabeném Sobotkovi zlost, anebo mu spolustraníci budou projevovat vděk?

Bylo by za co. Žádný sociálně demokratický premiér u nás nebyl tak úspěšný v realizování stranického programu uvnitř vlády. Sobotka si odškrtával bod za bodem, především za přispění lidovců, ale i hnutí ANO, které při skládání programového prohlášení kabinetu doplatilo na ideovou neukotvenost a nekonkrétnost slibů.

Zejména v sociální oblasti se ČSSD dařilo. Slabší výkon prezentovala u protikorupční legislativy nebo svých vlajkových lodí, jako je zákon o obecném referendu.

Poněkud překvapivě si se Sobotkou budeme spojovat i pročištění sociální demokracie od osobností blízkých Miloši Zemanovi. Spoustu problémů sice Sobotka zametl pod koberec, ale upozadění Zdeňka Škromacha, Jeronýma Tejce či Michala Haška dosáhl. A to až v takové míře, že slýcháme o absenci vnitrostranické opozice. Ne snad, že to v ČSSD co chvíli nevřelo – jde ale spíš o spory poziční než názorové.

Výjimkou byl v roce 2011 Sobotkův souboj s Haškem o křeslo předsedy. Vyhrál v něm těsně, o 19 hlasů, a to především zásluhou vize otevřené strany, která nezapomíná na levicový elektorát, ale rozumí si i s liberálnějším intelektuálním prostředím.

Tento směr se Sobotkovi udržet nepodařilo. Třeba proto, že byl determinován svými kořeny na katolické jižní Moravě a dlouhými lety prosezenými na partajních schůzích. Ovšem i to má svoji světlou stránku. Vždyť Bohuslav Sobotka se už coby student po roce 1989 podílel na obnovování ČSSD.

Potom si prošel snad všemi typy funkcí. Byl ve vedení Mladých sociálních demokratů, od roku 1996 je poslanec, byl ministrem financí, předsedou poslaneckého klubu i vytrvalou stranickou „dvojkou“. I když teď sociální demokracie klesá, dříve se podílel na řadě jejích vzestupů.

Kdykoli bylo potřeba cokoli stabilizovat, byl po ruce nekonfliktní, málomluvný Sobotka. Je vlastně malý zázrak, že s tímto naturelem dokázal vystoupat tak vysoko. A také to může souviset s jeho čerstvými kroky. Vždyť stres plynoucí z dlouhodobého zastávání klíčových ústavních a stranických postů se již podepsal i na onačejších sekáčích a jejich osobním životě.

Někteří mu říkají „robot“ či „studený čumák“. Mně se ale vybavuje scéna, když svého času ve Sněmovně zkolaboval premiér Špidla. Instinkt tehdy Sobotkovi nevelel exhibovat či rozehrávat intriky. Naopak měl o svého šéfa opravdovou lidskou starost. V rozhodujících okamžicích se Sobotka dosud rozhodovat uměl. Čas prověří, zda to platí i o jeho zatím posledním kroku.