Nesedí nám ve vládě tolik profesionálů, aby šlo odchod Jana Mládka bagatelizovat. Stejně tak sociální demokracie nemá tolik ekonomických odborníků a manažerů, aby jimi mohla plýtvat. Také proto nejspíš premiér Sobotka na podzim po opakované Mládkově porážce v senátním klání odmítl ministrem na půl úst pronesenou demisi.

Výhrady k Mládkovu působení zaznívaly tak dlouho a často, že se takřka staly folklórním prvkem české politiky. Když se včera Sobotka rozhoupal k první skutečně pochopitelné změně v oranžovém týmu, musel vycítit opravdu vážné nebezpečí. Tím nemusí být jen odliv posledního zbytku mladších a liberálnějších voličů. Když chtěly dřívější kabinety přijít o podporu lidí, zdražily pivo. Dnes by stejný efekt mělo snížení komfortu uživatelů mobilních sítí.

Nejde jen o to, že Mládek hovořil o volání ze zahraničí jako o elitářské záležitosti, a že jeho náměstek Bokštefl, jmenovaný do funkce poté, co jej televize odmítla vzít do vysílání coby pouhého poradce, těm, co se pídí po kvalitních službách, jaké mají v Polsku, vzkázal, aby šli do Polska. Ještě podivnější byl jeden z paragrafů novely zákona o elektronických komunikacích, který jako by z oka vypadl podkladům od operátorů. V souladu s jejich zájmy šéf resortu vystupoval i v Bruselu.

O Mládkovi se už dávno ví dvě věci. Tou první je, že se jako ryba ve vodě cítí v byznysovém prostředí. Dokonce tak, že naopak v politice vypadal vždy otráveně. Sobotkovým krokem je vlastně osvobozen. Druhá jistota u Mládka je, že příliš dlouho nepřemýšlí nad dopadem svých slov. Živnostníci mu vyčítají, že v nich vidí parazity. Každý, kdo s mobilem vyrazí třeba jen do Tater, se zase může cítit dotčen, že má ministr jeho počínání za elitářské.

Našlapovat opatrně

Sobotkovi, který jinak dokáže vysvětlit cokoli, již došla síla a trpělivost občany přesvědčovat, že je má ministr průmyslu a obchodu ze srdce rád. Kromě toho se špatně před volbami pracuje, když se produkce resortních expertů liší od produkce expertů z Úřadu vlády.

ČSSD tento odchod oželí. Mládek v ní vlivné spojence nemá. Ale ani nepřátele. Neintrikaří, není populista a už vůbec se nezapojuje do kratochvílí, jako je nacionální běsnění na pozadí migrační krize. Z role loajálního sociálního demokrata vypadl až po svém odvolání, kdy premiérovy důvody rozporoval. V jeho situaci se to ale dá chápat.

Sobotka má v zásadě tři možnosti. Najít ochotného specialistu zvenčí, který na půl roku opustí dobré bydlo, pochlubit se někým ze svých mladých schopných poradců, aby bylo vidět, že sociální demokracie není jen strana páprdů, anebo vsadit na někoho, kdo je v exekutivě jako doma.

Třeba na Jiřího Havlíčka, který byl klíčovým spolupracovníkem bývalého ministra Urbana, nebo na evropského tajemníka Tomáše Prouzu. U něj ale nevíme, jestli důvody, proč stáhl žádost o bezpečnostní prověrku, nebyly politicky výbušné.

Premiér bude muset nyní našlapovat opatrněji než jindy. Dalším personálním tahem nesmí namíchnout veřejnost, ani svoji stranu. Zvlášť když nejspokojenější je Andrej Babiš, jenž časté střety sváděl s Jiřím Dienstbierem, Svatoplukem Němečkem a Janem Mládkem. Jejich vládní konec může vydávat za svoje vítězství. A pak že se Sobotkou nejsou sehraní.

Autor je místopředseda představenstva Masarykovy demokratické akademie, blízké ČSSD

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus