Není divu, že z dlouhého dopisu Bohuslava Sobotky sociálnědemokratickým spolustraníkům na sebe největší pozornost připoutal čtyřřádkový předposlední odstavec, v němž je avizována obměna vládního týmu.

Premiér víc nenaznačil, pouze, že rozjede osobní pohovory se členy kabinetu, zato média už jsou plná zaručených informací, jež nás budou bavit celý listopad. Ovšem pro ČSSD a její osud coby klíčové vládní strany jsou mnohem důležitější jiné pasáže - ty, ve kterých se píše o mobilizačních tématech, větším zapojení členů a potřebě naučit se dělat politiku v nových podmínkách.

V posledním bodě se sociální demokraté neliší od občanských demokratů, lidovců či komunistů, zkrátka všech klasických stran postavených na srozumitelných hodnotách a propracovaném programu. K čemu to ale třeba právě oranžovým je, když tolika voličům stačí stručné slogany ANO a Babišova mantra o poctivosti, nekradení a selském rozumu?

Ve Spojených státech žijící expert na volební kampaně Alexandr Braun nedávno v Interview Plus nastínil stěžejní odlišnost amerických a českých voleb. Zatímco za oceánem využívají každou příležitost, jak oslovit lidi napřímo, u nás si leckdo pod kontaktní kampaní představí jen lokálního politika, který se jako tvrdé Y postaví na pódium a dál jen čeká, až za ním voliči dorazí potřást si rukou, převzít letáček nebo vyslechnout nějaké to moudro.

Svádět to na odlišný volební systém by byla chyba. Pouto mezi stranou a voličem je důležité stejně v Americe jako v srdci Evropy. Jenže kolik tradičních partají zde využívá dobrovolníků, kteří by nevtíravě oslovovali sousedy, chodce v ulicích či návštěvníky různých akcí, nejenom stranických mítinků? Snad pouze lidovci předvedli jistý aktivismus – když se na plotech domů jejich sympatizantů objevily stranické plakáty.

Český volič nadto potřebuje vědět, že politici jsou skuteční, a ne jen panáci z televize. Sebelepší vládní výsledky tento deficit nevyrovnají. Proto dokud sociální demokraté nenaváží na to, kde skončili jejich prapředci v první republice, tedy v rozhovoru s živými lidmi „dole“, budou válcováni marketingem babišovců.

Střední partajní kádry

Návod jim dal v minulém týdnu prezident Zeman. Když promlouval například v Orlové, napěchované náměstí mu viselo na rtech. Co říkal, je podružné. Hlavně tam byl a udržoval přímý kontakt. Kdyby byl premiér a předseda ČSSD rychlejší a správně volil slova, mohl sklízet aplaus on.

Ze Sobotkova dopisu lze ale vycítit ještě jedno poselství. Autor jím naznačuje: já jsem tady šéf, já mám klíčovou odpovědnost, já rozhoduji a udávám tempo. Bude-li následovat průvan v liduprázdném Lidovém domě a pevnější řízení aparátu, může se Sobotka pokusit setřást pověst slabého, příliš vlídného lídra.

Ne každému se to musí líbit, ale politické strany jsou organismy, v nichž to mají alfa samci snazší. Za laskavých dobráků si naopak každý dělá, co chce, kypí rebelie a kšefty. Což se týká i krajských struktur. Jejich napadení korupcí, klientelismem a kmotrovskými praktikami například vedlo k sesypání ODS, kterou teď Petr Fiala jen horko těžko resuscituje.

Jednou z cest, jak opakování příběhu zabránit, je kontrola pražského vedení nad děním regionech, především nad sestavováním kandidátních listin do Sněmovny. Sobotka na jedné straně nesměle prosazuje participaci všech členů nad vytvářením kandidátek, ale zároveň chce pro centrum právo v nich škrtat. Zjevně nejmenší důvěru má ve střední partajní kádry.

Předseda ČSSD rozehrál náročnou partii. Když vyhraje, může se pokusit volební výsledek zachránit. V opačném případě se budou sociální demokraté léta dusit ve vlastní šťávě.