V politice platí pravidlo: ledacos lze ustát ignorováním malicherných konfliktů, ale pokud politik kvůli tomu, že touto taktikou ustál mnoho šarvátek, ztratí schopnost rozeznat vážné situace, v kterých musí naopak rozhodně jednat a samozřejmě i riskovat, ohrožuje tím nejen sebe, ale i svou stranu a celou zemi.

Riziko je nedílnou součástí každého závazně žitého života i výkonu moci. A výsadní postavení mezi charismaty má dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm závislá, nyní se ukázalo, že tuto schopnost premiér postrádá.

Bohuslav Sobotka sice doposud svou taktikou zvládl konfliktní situace s prezidentem a migrací, ale v případě vládní krize, kterou vyvolala špatným odhadem sociální demokracie navrhovanou rychlou a netransparentní reorganizací kriminalistických útvarů policie, selhal.

Mlčením přenechával příliš dlouho veškerou iniciativu svým oponentům, to znamená prezidentu Zemanovi i ministru financí Babišovi. Oba toho samozřejmě bez velké námahy využívali, aby předvedli svou sílu. Majitel hnutí ANO Babiš se ani o nic nemusel snažit: premiér mu jen přihrával. A dřív, než byl konflikt dořešen, odjel do Číny.

Jenže, je-li pravice marginalizovaná a ztratí-li své postavení sociální demokracie, a to i když nakonec ministr reformu podepsal, za jasnou prohru Babiše zatím považovat nelze. Pokud by ČSSD ještě více propadla, v naší politické krajině by se otevřel nezdravě velký prostor pro autoritativní způsob vlády.

Krize a rozklad pravidel

Dlouhé váhání našeho premiéra, stejně jako dlouhé váhání rakouského kancléře ve věci běženců, vedlo k jeho rezignaci a našeho premiéra oslabilo. Odhalilo, že ztratil smysl pro odpovědnost, bez něhož se vládnou nedá.

Jakmile tohle občané, byť třeba podvědomě pochopí, protože pro mnohé hláška „nenecháme z policie udělat divizi Agrofertu“ nezní dost přesvědčivě, nastoupí populisté, kteří vždy dokáží využít celkové sociální rozhořčení a znechucení, jak jsme to viděli u pana Hofera v Rakousku i jinde.

A pokud by si příští čtvrtek občané ve Velké Británii odhlasovali odchod z Evropské unie, povzbudilo by to silně odstředivé tendence v dalších zemích jako je Francie, Nizozemí, Dánsko a Česká republika.

Zatímco v ostatních zemích by zřejmě demokracie po jisté dočasné krizi fungovala dál, v případě České republiky, jak mi řekl profesor právní filozofie Jiří Přibáň, by vystoupení z EU znamenalo i konec demokracie a nezávislost by nám to v žádném případě nepřineslo.

Premiér Sobotka tak přivádí naší republiku do velmi vážné krize a nejnebezpečnější na tom zřejmě je, že si to sám neuvědomuje. Když ministr vnitra ve středu reorganizaci podepsal a ministr financí si myslí, že vypoví-li koaliční smlouvu, neznamená to nutně, že odejde z vlády, což zatím na poslední chvíli odvolal: je to přesto signál pokračující krize a rozkladu pravidel v naší křehké demokracii.