„On je takový přátelský typ,“ řekl loni v září České televizi o našem premiérovi Topolánkův někdejší poradce Jaroslav Veverka, jehož desítek miliónů korun dluhů se reportáž týkala. Jak ukazuje příklad Marka Dalíka, řečeného Bormanna, sám Mirek Topolánek raději o lidech ve svém okolí hovoří jako o přátelích než o spolupracovnících.

Před časem se ve Spojených státech amerických přátelil ostošest. Zároveň si splnil několik snů. Známý český ranař a dobrodruh stylově obdaroval amerického prezidenta George W. Bushe kulovnicí, společně přiblížili k závěru jednání o umístění vojenského systému USA na našem území a – aby bylo jasné, jak chápe boj za svobodu – vyznamenal ve Washingtonu dalšího dobrodruha, Josefa Mašína. A těšme se: ceremoniály s kuriózní soukromou medailí prý budou pokračovat i po ocenění druhého člena Mašínovy skupiny, Milana Paumera. Například jen co bude legalizován tzv. třetí odboj, který se postavil komunistické totalitě, včetně odboje násilného a ozbrojeného.

Topolánkovo vidění světa je nezvykle ploché, dalo by se říci „bushovské“. Z tohoto úhlu pohledu i bohulibá přijetí krutými režimy utlačovaných disidentů napříč planetou dělají z jeho americké cesty ideologickou show v režii ultrakonzervativní pravice.

Pomožme si ještě jedním citátem. „Nedopustit, abychom se opět plíživě sunuli do sféry geopolitického vlivu Ruska. To je ten pravý důvod, proč u nás má stát radarová základna. Už jenom proto stojí za to držet tuto vládu,“ prohlásil Mirek Topolánek 24. listopadu 2007 na kongresu Občanské demokratické strany. Nikoli stokrát skloňovaný Írán, nikoli Severní Korea, ale Rusko je podle něj onou hrozbou pro Českou republiku - a také smyslem tříbarevné koalice s lidovci a zelenými. Počátkem tohoto roku pak premiér prezentoval své přání, aby americká vojenská přítomnost v Brdech vyvažovala umístění naší země mezi Německem a Ruskem a doplňovala členství v mezinárodních organizacích.

Tam, kde dříve převažovala snaha tuzemských vlád o vyvážené vztahy s nejbližšími sousedy, se spojenci v Evropské unii a Severoatlantické alianci, s Východem a Západem, dnes dominuje úsilí o vybudování amerického ostrůvku uprostřed starého kontinentu. Ať si o tom v Bratislavě, Vídni, Berlíně nebo vzdáleném Bruselu a Moskvě myslí, co chtějí. Topolánkův tým s velmi křehkým mandátem a zamlženou budoucností koná natolik odvážné, razantní, ba riskantní kroky jako žádný jiný před ním. Navíc s nesouhlasem veřejného mínění v zádech – jak třeba v otázce radaru, tak vzhledem k nezávislosti Kosova. Na jedné straně můžeme být rádi, že ministerský předseda dělá bez přetvářky to, čemu věří. Na straně druhé se však často míjí s reálnými zájmy České republiky.

Zahraničněpolitičtí poradci Baraka Obamy a Hillary Clintonové, demokratických uchazečů o post prezidenta USA, naznačují, že četné Bushovy aktivity na mezinárodním poli budou s vysokou pravděpodobností revokovány. Místo toho, aby Česká republika rozvíjela spolehlivé partnerství se Spojenými státy na základě konsensu v hlavních proudech zdejší i tamní politiky, jsme svědky okázalých gest dvou nepříliš populárních bojovníků se „Zlem“, Mirka Topolánka a George W. Bushe.

Uzbrojit a zastrašit nepřítele, vymýtit komunismus, povýšit vraždění na zápas o svobodu či národní osvobození. Ocitáme se zpátky v éře studené války. Byť zatím jen v představách extrémního křídla establishmentu západního světa. Bude zajímavé sledovat zbytek české politiky a především veřejnosti, jak se k Topolánkovu „přátelství ve zbrani“ postaví. Zatím se zdá, že „drsňácky“ vystupující premiér, jenž pro jadrné slovo nebo příměr z doby fašismu nechodí daleko, má dobře nastudovány sociologické průzkumy, podle kterých vzrůstá počet Čechů, Moravanů a Slezanů volajících po vládě silné ruky. Nabízí jim koncept tvrdé lidové pravice, která má ve všem jasno a s ničím se moc nepáře. Ovšem ani ODS, natožpak kompletní vládní koalice není jednotná v jeho podpoře. Může se tak nakonec stát, že Mirek Topolánek zůstane se svým pistolnickým stylem v nejvyšších patrech politiky osamocen, podporován leda přáteli z nejvěrnějších.

Psáno pro ČRo6