Další demokratické parlamentní volby jsou naštěstí za námi. Teď nastala doba komplikovaných koaličních vyjednávání.

Volby dopadly, jak dopadly, pro mnohé politiky, doposud zvyklé bojovat, řečeno fotbalovou mluvou, o pohárové posty, nastala nová doba.

Jak se opět ukázalo, není v politice ani tak důležitý konečný výsledek, jako schopnost jeho interpretace. Klasickým příkladem toho je ODS, ještě na počátku tohoto desetiletí vůdčí strana domácí politické scény. V letošních volbách skončila, díky umnému řízení profesora Fialy, v nevídaně rozdrobené devítičlenné PS, nakonec druhá. Ve srovnání s posledními volbami si polepšila o deset poslanců a může se pyšnit postavením nejsilnější pravicové strany v zemi. Na druhou stranu, ODS prohrála s vítězem voleb – hnutím ANO o neskutečných a zároveň v české politice rekordních 53 poslanců. To vše po čtyřech letech v opozici proti zejména v posledním roce vládnutí totálně rozhádané koalici. V tomto kontextu se docela ztotožňuji s těmi, podle kterých není zisk 25 poslanců, rovnající se v případě ODS k historicky druhému nejnižšímu počtu hlasů, důvodem k bujarým oslavám.

Další zajímavý úkaz letošních voleb lze charakterizovat sloganem hry bývalého prezidenta Václava Havla Audience: „To jsou ale paradoxy“. Do poslaneckých lavic totiž zasednou všichni architekti drtivých, či méně drtivých proher svých stran. Jmenovitě třeba pan Bohuslav Sobotka, Lubomír Zaorálek, Milan Chovanec (ČSSD), Vojtěch Filip, Pavel Kováčik (KSČM), Miroslav Kalousek (TOP 09), Pavel Bělobrádek a Marian Jurečka (KDU-ČSL). Jak si vysvětlit tuto nelogickou skutečnost? Voliči zmiňovaných stran nejspíše usoudili, že v politice nesmrdí ryba od hlavy a svou frustraci nad stavem svých partají přenesli ze skutečných viníků na „obyvatele“ spodních pater stranických struktur.

Vzhledem k tomu, že je vysoce nepravděpodobné, řekla bych spíše prakticky nemožné, aby všichni výše zmiňovaní pánové vyvodili z výsledků voleb poslaneckou odpovědnost a přepustili své posty mladším a perspektivnějším kolegům, bude se muset volič všech „neúspěšných stran“ smířit s celkem paradoxní situací. Za naplnění voličských idejí se totiž budou prostřednictvím médií, zejména pak televizních kamer bít ze všech sil ti, kteří se svou politickou strategií více (TOP 09, ČSSD, KSČM) či méně (KDU-ČSL) zasloužili o to, že se jejich oblíbené politické formace výrazně přiblížily na hranici bezvýznamnosti. Troufám si proto tvrdit, že tento stav může fungovat pouze v politice. Ale také o tom demokracie je a nikdo nic lepšího zatím ještě asi nevymyslel.

Tímto ovšem paradoxy neúspěšných vůdců nekončí. Pánové Bělobrádek a Kalousek ohlásili složení funkcí (páně Bělobrádkovu rezignaci stranická konference mezitím nepřijala – pozn. red. NP), tlaky členských základem lze očekávat i v ČSSD a KSČM. Bude proto nutno zvolit nové předsedy, nejlépe z řad poslanců či senátorů. Platí, že kdo se v české politice nevyhřívá ve světle televizních kamer znamenajících politický svět, jako by nebyl. Nebo snad někdo z Vás zná jméno předsedy ještě stále parlamentní strany Úsvit? Nejsnáze se s tímto úkolem nejspíše vypořádá sedmičlenný klub TOP 09. Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek jsou mimo hru, ze zbylých pěti zákonodárců se tak jako logická varianta jeví pan Dominik Feri. Při této příležitosti si tedy říkám, že politika není o logice, na druhou stranu může být někdy docela zábavná.