Toskánská aféra je beze všeho skandální výjev ze soudobého politického divadla. Diskusi stačí ponechat nezodpovězenou otázku, čím hlavně. Důvěrnými schůzkami zástupců modrooranžového duopolu s elitami hospodářských gigantů? Privátní špionážní službou Karla Randáka, jehož tým vlastní nástroje pro monitoring a masmediální rozbití jakékoli intimity? Trapným přenesením odpovědnosti na menší strany, které v kauze nevábného jádra nefigurují? Nebo bagatelizujícím náhledem Mirka Topolánka, v němž odtajněné styky tvoří rutinní bod častých návštěv Špindlerova Mlýna?

Z hlediska podstaty politické soutěže, a to by v době předvolebních slibů mělo být vyzdviženo, ukázky z jachtařských radovánek primárně zveřejňují podívanou, dokládající mizivost ideově-programových nuancí vůdčích účastníků domácí stranické scény. ODS a ČSSD svým simultánním brázděním jižanských vln budí očividný dojem, že v praktické rovině naplňují tentýž zájem.

Hodnotové diference usazující každého z titánů do pravolevého spektra hrají stejnou roli jako barevná loga – znamenají estetický rozdíl, a pouze ten. S nimi svázané představitele nijak neovlivňují, ani neurčují jejich cíle. Dají se přirovnat ke škatulkám, legitimizujícím místní způsoby politické práce a zlehčujícím orientaci v prostředí české politiky třetího milénia. Orientaci, jež je dočista strojená, jelikož zmíněné škatulky zejí totožnou prázdnotou, čímž se liší jen díky jinak zkrášlenému obalu.

Prezentace v počátečním dílu kampaně jiný výklad neumožňuje. V éře hospodářské krize, problematizující se situace imigrantů, chaoticky koncipovaného procesu evropského sjednocení, reorientace diplomacie USA na Dálný východ a neposledně stárnutí populace, tedy jevu klíčového pro sociální systém, si objektivní faktory žádají do hloubky směřující debatu o základních otázkách našeho působiště ve světě a nástrojích, jakými jej bude dosaženo. Občanští a sociální demokraté se však naléhavými výzvami provokativně nezabývají. Raději se holedbají jalovými větami o úctě ke stáří a pomoci slabšímu, případně se nechají zachytit v plážových šatečkách.

Věcné návrhy řešení, solidní dialog napříč společností a návrat idejí tak letos zůstávají ostatním stranám, kterým se nabízí historická šance zbavit nekompetentní suverény trůnu. TOPisté jsou s tím pravděpodobně srozuměni, a tudíž motivováni pozitivním ohlasem (včetně sponzorských darů) útočí na královské mety pravice. Levicová scéna zahrnuje poměry mnohem strnulejší, vzbuzující obavu z věčného opanování sociální demokracií a komunisty. Tu mohou v daném momentu utišit nejvýše postbursíkovští zelení. Uvědomí-li si kořeny vlastního hnutí a přijmou-li úlohu (v Česku tragicky chybějící) nesocialistické alternativy levice, stanou se přitažlivými pro vzdělané voliče ČSSD, s jejichž hlasy obnoví parlamentní pozice a minimalizují riziko vlády za účasti KSČM.

Autor je politický aktivista