Zatímco Topolánkův výrok je možná mnohem blíž pravdě, než by byli občané jeho země ochotni připustit, ten Tymošenkové představoval spíše pouhou ozvěnu její starší role, kterou však západní publikum bude patrně nuceno záhy oželet.
Dáma má přednost, takže začněme Tymošenkovou. Tu nedávno, koncem července - spíše kouzlem nechtěného - mimořádně přesně vystihl český bulvární deník Šíp, když ve své rubrice Módní policie o ukrajinské premiérce napsal: „Kožešina lemující její kabát bude pravý sobol, na Východě umělé kožichy nepoužívají. Zlatá barva v kombinaci s bílou je znakem luxusu. Sladila i lodičky na platformě, které zeštíhlují nohy. Pásek zapnutý vysoko nad pasem prodlužuje postavu. Nepodléhá západním vlivům, drží si svůj styl, má tradiční účes, ale působí celkově trochu jako ruská ledová královna."
Tak tomu se říká komentář roku! Julia si dávno před přídomkem „první dáma oranžové revoluce" vysloužila titul „plynová princezna". Díky svým dravým podnikatelským schopnostem, kam nutno připočíst i sňatek, jímž se ocitla ve velmi vlivných nomenklaturních vrstvách, nakonec v devadesátých letech ovládla podstatnou část ukrajinského obchodu s plynem.
Což ji chtě nechtě katapultovalo do politiky, do vlády vedené Viktorem Juščenkem, v níž v letech 1999-2001 zastávala post vicepremiérky pro energetiku.
Jenže tehdy byl patronem obou politiků prezident Kučma. Ten si s Julií ani s Viktorem nakonec do oka nepadl, byť zejména v Juliině případě stál v pozadí spor o kontrolu nad významnými sektory ekonomiky. Julia si toho údajně prostě „nabrala moc", čímž si pohněvala klany stojící za Kučmou, a tudíž i prezidenta samotného. Skončila v opozici, což znamenalo též dočasný pobyt ve vězení a i podivnou autonehodu, kterou asi přežila především díky tomu, že byla míněna jen jako „varovný štulec".
Na diverzifikaci energetických zdrojů to nevypadá Ale šelmy jsou od přírody dravé a jen tak snadno se nevzdávají. Julia to nakonec Kučmovi vrátila i s úroky při tzv. oranžové revoluci. V dojemném páru s Juščenkem, na jehož tváři byly dobře patrné následky otravy dioxinem, který, spolu třeba s poloniem, patří k standardní výbavě arzenálů v politických válkách na východ od Užhorodu. Tím však jejich spojenectví de facto skončilo. Princezna Julia se chtěla a chce stát královnou, nosit kožich z hranostajů, tedy hermelín. Dle Šípu je ledová. Patrně ano, neboť i vnější pozorovatelé charakterizují její mozek výrazem „kybernetický" a Julia prý jedná naprosto chladnokrevně dle jeho výpočtů.
Spočítala si, že se musí Juščenka na cestě k moci zbavit a že Gazprom a spol. je příliš silným hráčem na to, aby mu dokázala osamoceně vzdorovat. Nadto, jak jistě ví, její strana BJuT získala při posledních parlamentních volbách nejenom daleko více hlasů než prezidentská Naše Ukrajina, ale dokázala uspěl i v centrálních oblastech Ukrajiny. nikoliv pouze na západě. Chce-li se stát královnou, musí - jak správně uvádí Šíp - být ledová (chladnokrevná) a ruská (více než dosud), nepodléhat tolik západním vlivům, „sladit lodičky", aby její štíhlé nohy více lahodily oku Kremlu i domácího ruskojazyčného obyvatelstva. Na příležitost k „diverzifikaci energetických zdrojů" to tedy spíše nevypadá. Zatímco se česká politika utápí v aférách a žabomyších sporech, blízko nás padají závory, které záhy nepůjdou zvednout a vůči nimž je americká protiraketová obrana směšnou hračkou.
Směšné hračky začínají čím dál tím více připomínat i naši politici. Oni sami by možná rádi hráli v důstojnějších kusech, leč nemohou, neboť si někdo v pozadí hraje s nimi. Na Ukrajině tvoří politika, byznys a podsvětí pevný propletenec, jehož jednotlivé části nemá cenu rozplétat a pohlížet na ně izolovaně, neboť by to bylo zcela matoucí. Pokud ale začínají být některá slova a činy českých politiků matoucí do té míry, že zvnějšku vypadají jako projev duševní choroby či nějakého záchvatu iracionálna, lze vše racionálně vysvětlit pouze tak. že za vším - v zákulisí - stojí nějaké velké šelmy. Šelmy, které nikdo nevolil a o nichž možná původně nevěděli ani někteří volení a zvolení. Avšak jen do doby, než usedli do vlivných křesel. Šelmy, jež si brousí zuby na státní zakázky, které umožňují, při správném „zmanažování" celé věci, prodávat beton za cenu zlata. Dost bohaté, aby mohly takřka neomezeně korumpovat, a neštítíce se skoro ničeho, nechce-li někdo „dostat rozum", dokud je čas.
Topolánkova kyjevská věta „prožíváme permanentně totéž" proto začíná v hitparádě nejpřiléhavějších politických komentářů citelně atakovat citovanou pasáž z módní hlídky jednoho českého bulvárního deníku.
LN, 19.9.2008
Autor je politolog