Po vášnivé debatě o plošném zákazu kouření v restauracích a hospodách nakonec prohrála svoboda souboj s demokracií. A salámovou metodou přicházejí další oblasti. Aktuálně jsou na řadě například prázdné soukromé byty.

Někteří politici by rádi našli způsob, jak prázdné soukromé byty demokraticky(!) obsadit v rozporu se svobodnou(!) vůlí jejich majitelů. Například vyšší daní z prázdného bytu. Narážíme tak opět na veřejný prostor a jeho sdílení s ostatními a na prostor soukromý, do kterého nikomu nic není. Tedy nemělo by být. Popíšu stav, který by měl platit ve skutečně svobodné společnosti lidí, pokud jde o nedotknutelnost soukromého majetku a jeho využití. Primárně jde o zdroj prostředků na jeho pořízení.

Například hospoda, která byla pořízena z peněz jejího majitele nebo na komerční úvěr, nesmí být ve svobodné společnosti chápána jako veřejný prostor. Protože neexistuje zákonná povinnost občanů využívat služeb hospody a nikdo není státem nucen do ní chodit, má mít její majitel svaté právo určit si, zda bude kuřácká, nebo nekuřácká. Teprve v případě, že by jeho hospoda vznikla například za pomoci státních dotací, může mít stát právo si předem určit, jaká ta hospoda bude. A její majitel si předem řekne, jestli do toho za takových podmínek ztráty části svých svobod půjde.

Výše uvedený jednoduchý princip zdroje prostředků je aplikovatelný na jakýkoliv soukromý majetek a nakládání s ním, včetně podnikání. Abstrahuji nyní na chvíli od přesvědčení, že podnikání nemá být soukromoprávním subjektům dotováno vůbec. Vezmu v potaz, že dotace zatím stále ještě jsou součástí dosavadního systému přerozdělování. Výše uvedený princip zdroje prostředků by měl být, společně s absencí povinnosti občanů čerpat povinně nějaké služby, určujícím pro to, co smí či nesmí být označeno jako veřejný prostor. A je úplně jedno, zda jde o hospodu, restauraci, klub, sportovní stadion, auto, chatu, kanceláře nebo byty.

Pokud tedy majitel pořídil byt za své peníze vzniklé prací, nápaditostí, pílí či třeba dědictvím, nebo na komerční úvěr, nesmí existovat žádné politické opatření, které by ho za tento způsob nabytí vlastnictví trestalo. Nesmí existovat ani žádný prostředek, který by ho nutil byt pronajmout. Pokud ale byly byt nebo jeho rekonstrukce či technické vybavení pořízeny, byť z části, z peněz veřejných, pak nechť poskytovatel takových prostředků předem stanoví pravidla hry. A mezi nimi třeba i to, že nebude-li majitel v bytu bydlet, musí ho nabídnout do nájmu jiným. Majitel ať se pak předem rozhodne, zda do takového holportu půjde a zda mu demokratické omezení jeho svobody za to stojí.

A to je rozdíl mezi soukromým a veřejným prostorem. Tedy měl by být ve svobodné společnosti. Dnes vám, bohužel, může stát demokraticky určit, co se svým vlastním majetkem smíte či nesmíte dělat, přestože vám na něj nijak nepřispěl – co nepřispěl, někdy takový majetek vznikl dokonce i přes klacky, které vám stát hodil do cesty, místo aby vám sloužil a pomohl. Přinutí vás k provozu něčeho, co nechcete, a změní vám pravidla během hry. V podstatě se jedná o demokratickou krádež části svobod, která je aktuálně legální.

„Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“ V těch slovech Benjamina Franklina je vlastně všechno. Tak snad jednou svoboda zvedne hlavu, nebudou zločiny bez oběti, nebude plošná presumpce viny, nebudeme muset dokládat nevinu, a lidé si zase budou moci svobodně rozhodovat o svém majetku. Rozhodně stojí za to o ty hodnoty bojovat.

Převzato z blogu se souhlasem autora