Ústava sice není nedotknutelným dokumentem, ale tato koalice by na ní neměla nic měnit. Pokud něco změní, bude to k horšímu.

Vládní strany uvažují o změně Ústavy. Ústava jistě není nedotknutelným dokumentem, ale upřímně řečeno, nezdá se mi, že by strany vládní koalice z hlediska intelektuálních kapacit, politické invence a zaujetí pro slušnost měla k takovému kroku oprávnění. Natožpak aby to byla priorita.

Předně jedna zkušenost: změny ústavního pořádku bývají spíš ke škodě, než k užitku. Skutečné zaujetí pro věc a rovněž všeobecná znalost všech zákonodárců v oblasti ústavního práva je nyní mnohem menší, než byla v roce 1992. V takové situaci zákonitě zvítězí zájmy politických partají nad zájmem státu či veřejnosti.

Většina zákonodárců návrh z neznalosti podpoří s představou, že to požadují voliči. Nebudou si chtít dělat zlou krev kvůli nějaké změně ústavy. Konečně, ani přece ústavnímu právu nerozumí. Bude‑li se někdo ptát, vymluví se na neznalost. Zajímavé je, že pro občana platí, že neznalost zákona neomlouvá. Zatímco zákonodárci přece nemohou znát všechno, ačkoli to mají v popisu práce a berou peníze na odborné posudky.

Zkušenost z jiných zemí je taková, že změny v ústavě zpravidla poškodí jakž takž vyváženou rovnováhu, vychýlí ji směrem k posílení moci politických stran.

Přitom když zhodnotíme naši ústavu, není ve srovnání s evropským kontextem nijak špatná, hodně se inspirovala prvorepublikovou ústavou z roku 1920. Máme však jednu vleklou chorobu našeho ústavního pořádku již od roku 1920, vlastně od roku 1918. V našem politickém systému jsou zbytnělé politické strany. Disponují přílišnou mocí již v Ústavě, svou moc nad rámec psaných pravidel rozšiřují jak do médií, tak do státní správy jakož i do spřátelených podnikatelských kruhů způsobem, z něhož se českému voliči dělá špatně, podobně jako tomu bylo i ve dvacátých a třicátých letech. Ústava vychází z konceptu dělby moci, ale ve skutečnosti politická moc zasahuje do justice (Čunek, Drobil atd.). Volení představitelé hájí zájmy své strany proti svým voličům, ačkoli by jejich povinností měl být pravý opak. Stranická zvůle odradí ve Sněmovně i těch několik málo zástupců lidu, aby svou profesi dělali dobře. Ve Sněmovně totiž neprobíhá diskuse, která by hledala řešení prostřednictvím diskuse a argumentů, ale pimprlové divadélko v režii zpupných stranických bossů, které má vypadat jako demokratická diskuse, ale ve skutečnosti je podvodem. S hrůzou v očích mluví poslanci i ministři o ‚divokém hlasování‘, tedy o tom, že by se někdy rozhodovalo opravdu demokraticky.

Položíme-li si otázku, co je největším problémem našeho ústavního pořádku, není to způsob volby presidenta, ale zvůle politických stran. Nedůstojnost poslední volby presidenta nezpůsobila nějaká chyba v naší Ústavě, ale vystupování stranických bossů. Slušné chování a cit pro demokracii ale nelze uzákonit. Proto zamýšlená změna Ústavy nemůže přinést zlepšení.

Začnu-li uvažovat o případné změně ústavy a má-li tato změna přinést přímou volbu presidenta, pak je to ideální příležitost jak omezit hlavní chybu naší ústavy – zvůli politických stran. Posílený a na stranách nezávislý mandát presidenta musí znamenat nikoli oslabení, ale posílení jeho funkce. Prvním požadavkem veřejnosti je dát přímo volenému presidentovi právo kdykoli bez udání důvodu rozpustit poslaneckou sněmovnu a vyhlásit volby. Zda je to postačující pro vyvážení sytému, to je určitě hodno diskuse. Spíš bych se klonil k tomu, že to je minimum, které musí veřejnost požadovat. Doplnil bych plnohodnotné zastupování státu navenek – tedy zahraniční politiku a obranu. Sporné je pojetí obrany země, kde není jasné, zda v případě války vede obranu země premiér nebo president. Stávající model kontrasignace může mít fatální následky, pokud se ti dva neshodnou. Představme si, že je možné a rozumné poslat české vojáky bránit Brno nebo Budějovice a že oba vrcholní představitelé výkonné moci mají opačný názor. Neshodnou-li se, nebude žádná obrana, rozdělit síly jako kompromisní řešení může znamenat, že se prohraje na obou frontách. Stejně tak by měl přímo volený president rozhodovat v zahraniční politice.

Ovšem to jsou změny, které se politickým stranám nezamlouvají. Dovedete si představit, jak bude vypadat výsledný paskvil, když jej stvoří stávající vládní koalice? Jaké kompromisy při tom zaprodá za jiný benefit od svých koaličních partnerů?