Prvním je obvyklá úvaha nad tím, kdo že se to vlastně s politickou stranou dohodl. Jde o hledání nositele jakési varianty majestátního plurálu (pluralis majestatis), jímž o sobě středověcí potentáti hovořili v množném čísle: „My, z boží milosti král, vyhlašujeme ...“
Novodobě různé skupiny různě reálného vlivu a významu hovoří stejně nadsazeně jménem velké subpopulace, ne-li všech: my lid, my občané, my pracující, my ženy této země, my senioři. Nebo o nich v tak problematické zkratce referují média, i když pro posilování pluralitního povědomí by bylo vhodné informovat o tom, že jedna ze skupin angažovaných v té které oblasti, třeba seniorské, se dohodla s kýmsi o čemsi.
S tím však mohou mít problém stoupenci kolektivistického přesvědčení, že jádrem společenského dění nejsou zájmy a vůle jednotlivých lidí, kteří se k jejich obhajobě a prosazování shromažďují, spolčují a delegují své pravomoci, nýbrž zákonité střety velkých sociálních uskupení. Jde o tezi, že „podstatné není, co chtějí jednotliví dělníci, ale co je zájmem všeho proletariátu“. Jednotné prosazování „společného“ zájmu „uvědomělou“ skupinou, zdá se pak být legitimním, ba nezbytným předpokladem řádu, pořádku, pokroku a úspěchu.
Ovšem důležitější, než za kolik tisíc starších lidí absolutně či za kolik jejich procent relativně hovoří seniorští partneři ČSSD, je jiný problém - deformace seniorského tématu.
Život ve stáří, zvláště dlouhý život do velmi pokročilého stáří, život ohrožený sociálním vyloučením – ztrátou participace a satisfakce -, dlouhý život se zdravotním postižením, se ztrátou autonomie či s jiným závažným znevýhodněním je křehká, svízelná a systémově dosud neujasněná záležitost. Ještě nikdy v dějinách nemělo tolik lidí šanci žít tak dlouho ve fázi označované jako stáří – jenže kolik z nich neví k čemu a jak ji využít, jak a kterým nástrahám čelit? A ví společnost jak jim pomoci a jak využít jejich potenciál?
Stáří se kromě záležitosti soukromé, individuální a rodinné stalo i záležitostí společenskou. Stále ještě si plně neuvědomujeme, co obnáší „stárnutí populace“, a již přichází „dlouhověká společnost“. Zdá se, že nedokážeme (nechceme?) zvládnout ani technickou otázku důchodové reformy, tedy jak organizovat platby pojištění, aby se systém prodloužením naděje dožití, zestárnutím silných ročníků a tím i rozšířením doby a objemu výplat nezhroutil. Natož abychom mimo úzký okruh „gerontologů“ společensky diskutovali kvalitu a naplnění tohoto života, a to včetně reálné hodnoty vyplácených důchodů a případné zásadní změny systému příjmů pro ne-pracující. Nemělo by jít o to, co účetním, jedno zda státu nebo pojišťovny, na výplaty k rozdělení zbude, ale kolik je třeba vytvořit, uspořit a jinak alokovat, aby důchody mohly tvořit minimálně ..... kolik vlastně procent úrovně mezd: 20, 30, 40, 50? Na co se vlastně penzijně pojišťujeme? Na živoření, ani na to ne, na částku nižší než základní platba za domov důchodců, na vyšší standard?
Vymezení seniorského tématu se podstatným způsobem proměňuje. Jen rámcově lze využít zahraniční standardy, pevné definice a trvalá kritéria platná sama o sobě. Vymezování seniorského tématu a v jeho rámci i seniorského veřejného zájmu je interaktivní proces; různé faktory se vzájemně ovlivňují. Jde např. nejen o výši důchodů, ale o celé portfolio příjmů a majetku starších lidí, což je záležitost celoživotního úsilí založeného na korektivních zkušenostech mnoha generací, na adaptaci vůči měnícím se podmínkám, na průběžném vylaďování. Takže další prokletí komunisticky rozbitých tradic a přirozených mechanizmů.
Jinou nejasností je sám vznik příslušnosti k seniorskému stavu – kdy a čím se vlastně člověk stává seniorem? Vysvětlením není ani univerzální věkový práh, ani naše tradiční důchodcovství nabízející i povznášející nálepku „prdůch“ pro čeleď pracujících důchodců.
Aktuálně se ve světě hovoří především o generaci 50+.
Padesátníci jistě nejsou lidé staří (starci), nýbrž jen starší, kteří však již mohou mít generační problémy se zaměstnatelností, a tím s výší příjmů, u nichž se věk uplatňuje jako znevýhodňující faktor. Kromě ekonomických podmínek jim jde o antidiskriminaci, rekvalifikace, celoživotní vzdělávání k zachování orientace a konkurenceschopnosti, o podporu v seniorských projektech – třeba podnikatelských, o seberealizaci a společenskou participaci, o využití seniorského potenciálu.
Jinou podskupinu tvoří křehcí staří lidé se zdravotním postižením potřebující podporu ve smyslu komplexních zdravotně sociálních služeb (tzv. dlouhodobá péče s těžištěm v komunitě), podporu autonomie, důstojnosti, smysluplnosti. Co uděláme s hrůzostrašně zanedbaným „negativním kompetenčním konfliktem“, tedy s územím nikoho mezi odbornostmi, rezorty a územními kompetencemi, v němž se „bez naděje-bez pomoci“ ocitá se stárnutím populace stále více lidí? A jak na to mohou a mají reagovat obce?
Stáří, stejně jako jiné fáze a podoby života, je téma především existenciální, nikoliv sociální. Základem je smysl, smysluplnost života, seberealizace, sebeúcta pramenící z autonomie, přínosnosti a uznání, z pozitivního přijímání. Lidé žádají, potřebují a zaslouží si i ve stáří vlastnění sebe, kontrolu nad děním, společenskou podporu k tomu, aby zůstali sami sebou, nikoliv manipulaci.
Co však tyto proklamace znamenají konkrétně, jak je lze realizovat a jak mohou být znemožněny? Konfrontace představ a sdílení zkušeností vyžadují cílevědomou platformu pro trpělivou, vstřícnou diskusi. A právě šanci na takovou univerzální platformu smlouva Rady seniorů s jednou z dominantních politických stran vážně oslabila.
Seniorské téma i obhajování zájmů jednotlivých seniorských skupin pochopitelně nejsou záležitosti apolitické. Naopak: jde o veřejné, celospolečenské a tedy politické téma nejvyšší kategorie. Právě proto by však nemělo jít o záležitost ideologickou ani politicky zvulgarizovanou tím, že je dána v plen politickým hrám a předvolebnímu populismu.
Krok Rady seniorů vysílá mnoho sporných signálů. Jako by senioři byli přirozenými sympatizanty (a voliči) jedné – tak zvaně levicové - politické strany, nebo jako by byli apriorně z důvodu věku malomocnými sociálními případy potřebujícími opatrovnictví sociální demokracie a všeobjímajícího sociálního státu. Lze tušit i vytváření dojmu, jako by „praví byli jen draví zdraví“ a „slabí byli jen leví“, respektive „praví byli jen draví a leví byli všichni ostatní, kteří mají fasovací návyky na přidělovanou solidaritu“.
„Jenže: nejenže“ tomu tak není, ale být ani nemá. Seniorské téma a zvláště seniorský veřejný zájem jsou velmi podstatně o podpoře osobnosti a osobitosti, o zodpovědnosti a podpoře autonomie, starání se o sebe i za znevýhodněné situace. Důraz se klade na iniciativu a rozvoj třetího sektoru nevládních neziskových organizací a sociálního podnikání, jak je podporuje např. blairovsky středová britská labour party. To jsou však prvky, které dosud naše sociální demokracie, bohužel, neakcentovala – ba naopak. Takže spoléhání na ni hrozí koledováním si třeba o umístěnky do solidárně přidělovaných domovů důchodců.
A co mají dělat senioři, kteří apriorně jsou sympatizanty jiných politických stran? Musí opustit řady Rady seniorů? Musí s sebou nechat manipulovat, neboť jim nic jiného nezbývá? Přesně o takových praktikách se kdysi (za éry Vladimíra Mečiara) hovořilo na Slovensku jako o politickém zneužívání starých lidí.
V prohlášení ČTK se konstatuje, že Rada seniorů je vystavěna odborářsky. Jde jí tedy především o sociálně ekonomické zájmy, o odborářské vidění světa. Ovšem, kdo třeba viděl životopisný film Hoffa s Jackem Nicholsonem, ví, k čemu také může vést politizace odborářských aktivit, a kdo si vzpomene na upatlanost „revolučního“ odborového hnutí za reálného socialismu, ví, jak úpadkové impotence může dosáhnout.
Navíc odborářské hnutí v tradiční podobě je zřejmě za svým zenitem z průmyslové fáze lidské civilizace, z éry masové průmyslové výroby a obecného kolektivizmu. Pozice odborů se mění, vžité stereotypy civilizačně, změnou společenské praxe i technologií, zastarávají, což je umocněno v postkomunistických zemích rozsáhlou privatizací. Převládají malovýroby, nejpočetnější skupinu gážistů zde dnes zřejmě tvoří v podstatě státem vyplácení penzisté a další lidé na státních podporách.
Státní byrokracie se pro ně může snažit vytvářet podněty a příležitosti, nebo provádět výplaty, jejich evidenci, vést nekonečnou agendu a nekonečná vyjednávání o nich s k tomu účelu ustavovanými orgány příjemců v odborářském stylu.
Jak znám po několik desetiletí scénu zacházení se seniorskými záležitostmi, obávám se, že pakt Rady seniorů s ČSSD zmařil jednu velkou šanci na společenský konsensus. Torpedoval i Radu vlády pro seniory a stárnutí populace, a to bez ohledu na to, zda funkcionáři byli při svém kroku vedeni andělskými úmysly.
Z logiky věci by proto mělo vyplynout urychlené vytvoření nové platformy k ujasňování a obhajobě veřejného seniorského zájmu napříč politickým spektrem. V tomto procesu mohou politizovaní seniorští odboráři hrát důležitou leč dílčí roli obhajobou sociálních zájmů odborářskými postupy.
Škoda nevyužité šance a promarněného času. Předvečer 1. máje měl v načasování smlouvy možná signalizovat právě odborářskou a levicovou konotaci úmluvy. Kouzlem nechtěného však spíše asociuje na vypuštění nebezpečného džina z lahve při dovádění čarodějnic o Valburžině noci. Nelze než si přát, aby historie konstatovala, že o svátku Beltine 2008 druidská moudrost na příkladu problematické smlouvy poučila o nutnosti existenciálního uchopení seniorského tématu a seniorského veřejného zájmu. Kéžby.