Když se tuzemských médiích v lednu tohoto roku široce diskutovalo o amnestii VK a jejích důsledcích, zaznamenali jsme slova premiéra Nečase. O tom, že "nemohl nepodepsat".

Připusťme na okamžik, že má pravdu. Ono by se vlastně nic nedělo, kdyby šlo o formalitu. Tak tomu ovšem není. Premiér svým podpisem zavazuje vládu k odpovědnosti za rozhodnutí hlavy státu (čl. 63/4 Ústavy). Víc nám k tomu konstituce neříká, nastoupit musí zdravý rozum.

Má-li vláda nést odpovědnost, měli by být všichni její členové o amnestii informováni. V demokratickém systému můžeme jít v této úvaze ještě dál. Vláda ji měla prodiskutovat a prostřednictvím premiéra, který svým nepodpisem mohl navrženou podobu amnestie vetovat, se pokusit přimět prezidenta dohodnout takový (jistěže kompromisní) rozsah amnestie, za který by mohla Ústavou požadovanou odpovědnost nést s čistým svědomím. Pak bychom se vyhnuli tanci mezi vejci v podobě slov ministra financí Miroslava Kalouska, který v televizi prohlásil, že kabinet nese odpovědnost za provedení amnestie, nikoli za její důsledky. Není to nelogické. Naopak: nelogické je chtít po někom, aby nesl odpovědnost za něco, co od počátku nemohl ovlivnit.

Jak známo, ne všichni právníci souhlasili s lednovým výrokem ministerského předsedy, že amnestii "musel" podepsat (jiná formulace jeho slov citovaných výše). Nemusel, mohl s Klausem vyjednávat a hledat kompromis.

Je škoda, že poněkud zanikla přímo prorocká slova ústavního právníka Jana Wintra, který v rámci lednových debat o amnestii prohlásil (cituji ze serveru Novinky.cz, článek Nečas mohl Klause klidně zastavit …, publikovaného 9. 1. 2013):

"Pokud si bude premiér počínat takto submisivně, hrozí nebezpečí, že silný přímo volený prezident vychýlí náš systém až k poloprezidentskému."

Nynější spor o velvyslance je podle některých důkazem, že právě toto se děje. Je-li tomu tak, zaslouží Jan Wintr veřejné uznání za skvělý úsudek.

V nastalém sporu o velvyslance se dostala ke slovu interperetace Ústavy. Experti na nejvyšší zákon jsou rozděleni. Někteří mají za to, že konstituce dává prezidentovi právo pověřovat velvyslance (článek 63/1/e), aniž by byl vázán návrhem ministerstva zahraničí, o němž se v Ústavě nic nepíše. To má ale háček. Podobně jako v případě amnestie, musí pověření spolupodepsat premiér, přičemž i za toho rozhodnutí nese odpovědnost vláda. (Jde o články 63/3 a 63/4 Ústavy.)

Jiní odborníci mají ovšem za to, že kromě litery ústavy by měly platit také zavedené ústavní zvyklosti. Ta, která se týká procesu jmenování velvyslanců, je podrobně popsána na internetových stránkách ministertva zahraničí (v článku Procedura jmenování velvyslance). V kostce je postup takovýto: osobu velvyslance vybere personální rada ministerstva, pakliže ji ministr schválí, předloží onu nominaci jako návrh vládě a pokud jej i ona schválí, je postoupen prezidentovi, který příslušného velvyslance jmenuje.

Prezident ale nyní přišel s tím, že takováto procedura nemá oporu v Ústavě. V tom se nemýlí. Znamená to, že - čistě teoreticky - může vybrat na post velvyslance kohokoli. Tedy i osobu, kterou nenavrhlo, jak bylo dosud obvyklé, ministerstvo zahraničí (např. Livii Klausovou).

Hynek Kmoníček, který má na Hradě na starosti zahraniční záležitosti, k tomu říká: "Přímá volba (prezidenta) mění (ústavní) zvyklosti." V tom někteří spatřují odklon od parlamentního k poloprezidentskému typu republiky. Je tu ale další háček. Za zahraniční politiku České republiky odpovídá vláda. Co je ale podstatné: Miloš Zeman může navrhnout jako velvyslance koho se mu zamane, když mu ale premiér svým nepodpisem tento výběr zablokuje, nezmůže zhola nic. A o to také jde.

Hrozí vypuknutí toho, co můžeme nazvat válkou mezi vládou a ministerstvem zahraničí na jedné a prezidentem na druhé straně? Miloš Zeman, zdá se, zatroubil do útoku. Záležet bude na premiéru Nečasovi, jak se k Zemanově tendenci "měnit zvyklosti" postaví. Buď bude opět "submisivní" jako v případě amnestie a prezidentovi ustoupí, čímž zvýší jeho apetit vytvářet v republice poloprezidentský systém, anebo se postaví za ministra Schwarzenberga a "donutí" prezidenta ustálené zvyklosti respektovat. Anebo se spor vyhrotí, a to v zásadě dvěma možnými způsoby. Věc skončí u Ústavního soudu, nebo Schwarzenberg a jeho TOP 09 položí vládu a po předčasných volbách se k moci dostanou sociální demokraté podporovaní komunisty.

Není nakonec toto hlavní Zemanův cíl? Zcela v duchu sloganu v jeho předvolební kampani? Vždyť ještě teď visí po republice billboardy STOP této VLÁDĚ – Volte Zemana.

Nemalujte ale čerty na zeď. Ve hře je ještě jedna varianta. Že se všechny strany sporu "nějak" domluví. Kompromis nastolí příměří. V duchu sloganu "mír do příští války".

Jisté je jedno. Pozorovatelé domácí politické scény se nudit rozhodně nebudou. Garantem "nenudy" není nikdo menší než sám prezident republiky.