Patřím k těm, kteří si nenechali ujít první vánoční promluvu českého prezidenta. Neboť, málo platné, po letech novoročních projevů vždy 1. 1. v jednu hodinu po poledni šlo o přelomovou záležitost.

Život je změna a návrat k dobré prvorepublikové a částečně i poválečné tradici nelze než přivítat. Snad jen s drobnou výhradou. Bylo by bývalo vhodnější načasovat proslov nikoli na závěr vánočních svátků, ale na jejich začátek. Tak jak je to obvyklé například v anglosaském světě i jinde na Západě.

Ovšem forma poselství hlavy státu k národu je jedna věc a jeho obsah druhá. Než jsem přistoupil k hodnocení prezidentových slov, zachoval jsem se jako katoličtí kardinálové při konkláve. Uzavřel jsem se před všemi vnějšími zdroji informací: vypnul jsem televizi a odpojil se od internetu, nezapínal jsem ani rozhlasový přijímač a v tichu samoty jsem v režimu "off-line" psal tento text.

První dojem. Protože byl Zemanův projev vysílán na Štěpána po obědě, nemělo smysl zakomponovat do něj cokoli, co bychom mohli nazvat duchovní či lidskou dimenzí vánočních svátků. Na tu už bylo pozdě.

Zůstala politika.

Jak je u nynějšího prezidenta obvyklé, měla jeho bilanční řeč svoji logiku. Logiku typicky zemanovskou. Přitom srozumitelnou všem: prezident má na konci roku skládat účty všem občanům – a Miloš Zeman se do toho z hlavy (klobouk dolů) chutě pustil. Vybral si pět slibů z období prezidentské kampaně a krátce po ní, slibů, které podle vlastního přesvědčení splnil a tento svůj úspěch veřejnosti také "odprezentoval".

Připomeňme: slib, že nebude vyhlašovat amnestii a až na výjimky ani milosti. Ten prezident plní. Dále: zlepšení vztahů ČR s institucemi EU. Viditelným projevem této změny je vlajka EU na Pražském hradě. Ovšem jak konkrétně úspěšný byl Miloš Zeman ve snaze zlepšit podmínky pro čerpání dotací z Bruselu, to prostý občan sotva posoudí. Pokud by prezident tvrdil, že zásadním způsobem, musí mu to lidé prostě věřit. Naproti tomu je snadno ověřitelný fakt, že Miloš Zeman stabilizoval personální situaci Ústavního soudu. Problém nebudou mít lidé ani s dalším splněným slibem, odevzdáváním třetiny prezidentského platu na splácení státního dluhu. Byť o reálné smysluplnosti tohoto kroku si nedělá iluze ani sám autor této myšlenky. Ale jako populistický instrument to celé v kampani dobře zafungovalo, zdá se.

Dostáváme se k pátému slibu. Ke slibu, který on sám nazval pokusem spíše sjednocovat než rozdělovat. Ve skutečnosti šlo Miloši Zemanovi o něco jiného. O odstranění Nečasovy vlády, vyvolání předčasných voleb a otevření cesty k vítězství sociálnědemokratické levici (ve výrazný úspěch SPOZ tak brilantní prognostik věřit nemohl). V tom byl úspěšný, byť s výhradami: sebevrazi na pravici, zejména v ODS, mu svými počiny významně pomohli, když nedokázali udržet většinu 100+1. Navíc mnohé, co následovalo, se odehrávalo na hraně "ducha ústavy" a za hranou "ducha demokracie" – v ČR vládne od 7. srpna 2013 vláda bez důvěry parlamentu. To není pozitivní vklad k posílení tuzemské politické kultury.

Tvrzení, že Rusnokova vláda je dobrou vládou odborníků na svém místě je demagogie. Kabinet v demisi není složen z o nic lepších, ale ani o nic horších ministrů, než jaké jsme poznali ve vládách předchozích. Jinými slovy: Rusnokova vláda se v principu neliší od svých předchůdců, její členové (pomineme-li otázku "omezené legitimity") činili rozhodnutí stejně tak dobrá jako špatná. Vláda Jiřího Rusnoka není rozhodně týmem, který by mohl sloužit jako vzor všem vládám budoucím. Pokus vytvořit takovýto dojem, rafinovaně skrytý přinejmenším mezi řádky Zemanova projevu, musí být v očích každého trochu soudného a objektivně uvažujícího člověka odsouzen k neúspěchu.

Nehodící se vypuštěno

Kromě výše zmíněných pěti slibů dal prezident Zeman také další. Co bylo řečeno v předvolební kampani je jedna věc, a je jistě správné brát to vážně, ovšem ještě větší vážnost by měly mít sliby prezidenta vyslovené v jednom z nejvýznamnějších dnů jeho úřadování – během inaugurace.

Mnozí ji máme v živé paměti. Byl pátek, osmého března (2013). Miloš Zeman tehdy řekl: "Nabízím prezidentský úřad jako neutrální pole pro dialog všech parlamentních stran." Otázka: Připusťme, že prezidentský úřad je oním "neutrálním polem". Je ale neutrální také samotný prezident? Dostál v tomto bodě Miloš Zeman výše proklamované neutralitě? Odpovědět si musíme každý sám.

A konečně. Miloš Zeman si ve vstupním projevu své prezidentské kariéry vytyčil tři základní, opakuji základní cíle. Nic podružného, druhořadého. O některých z nich ale nepadlo na Štěpána ani slovo.

Cituji: "Vedle podpory ostrovů pozitivní deviace však prezident musí bojovat proti jejch opaku, tedy proti ostrovům deviace negativní." K nim prezident zařadil kromě kmotrovských mafií neonacistické bojůvky a podstatnou část českých médií.

Proč jsme se nic nedozvěděli o tom, jak úspěšný či neúspěšný byl boj hlavy státu s neonacisty? A co boj s onou podstatnou části médií: jak byl dosud veden a jak se v něm prezidentovi daří? Zejména poté, co se Andrej Babiš, majitel Agrofertu a šéf druhé nejúspěšnější strany ve volbách, nyní horký kandidát na post ministra financí, stal vlastníkem dvou předních listů a serverů: MF DNES, LN, iDNES.cz a Lidovek.cz. Patří tato média do ostrovů negativní deviace, s nimiž prezident "musí bojovat"? Pokud ne, tak která? Pokud ano, bude bojovat i s Babišem, když je vlastníkem něčeho, proti čemu musí hlava státu "pozvednout meč"?

Odpovědi na tyto otázky prezident po svatoštěpánském proslovu zůstal veřejnosti dlužen.

Stejskal.estranky.cz