Radniční koalice v Duchcově vyvolala politický poprask. Současně nastavila zrcadlo jednomu z mnoha paradoxů naší polistopadové demokracie.

Viděno z pražského Lidového domu, vykoledovala si duchcovská ČSSD svým koaličním počinem trest smrti. Že k němu zatím nedošlo a tamní socdem buňka nebyla rozprášena na trvajícím odporu partajního centra nic nemění.

Základní údaj: ČSSD uzavřela sňatek z rozumu, tedy městskou koalici s KSČM a DSSS. Řečeno kulantně, ani jeden z jejích dvou partnerů není výstavním vzorem demokratické politické formace. Na jedné straně komunisté, jejichž pozice na pravolevé škále je jasná jako Luna za úplňku, na straně druhé Vandasova partaj, která je, kdoví proč, zařazována mezi uskupení krajně pravicová. Je otázka, zda někdo, kdo se hlásí k národnímu socialismu, může být považován za pravicového aktivistu. Ale debatu na toto téma nechme pro tuto chvíli stranou.

Jsem ten poslední, kdo by chtěl DSSS obhajovat. Také ji nehájím a z principu hájit nemohu. Chci jen poukázat na avizovaný paradox.

V reakci na duchcovskou koalici bylo mnohokrát řečeno a napsáno, že jsou věci, které se mezi slušnými lidmi nedělají. K nim patří i spolčování demokratů s extremisty. Duchcovští oranžoví se spojili s extremisty z DSSS – a tím se v očích mnohých dopustili neodpustitelného politického hříchu.

Ne že by to v zásadě nebyla pravda, jenomže tamní sociální demokraté se kromě vandasovců spojili také s komunisty. Jak to, že ti nevadí, když DSSS vadí?

Není těžké porozumět tomu, proč DSSS vadí. Strana je pokračovatelkou soudně rozpuštěné Dělnické strany (DS), která byla ideově napojena na nacionální socialismus a neonacismus. Což mj. znamená hlásání rasové nenávisti. Zjednodušeně řečeno: Ano Čechům, ne cikánům. A podle toho se k Romům chová.

A KSČM? Ta je zase pokračovatelkou KSČ, jejíž ideologií byl (je) marxismus-leninismus. Což mimo jiné znamená hlásání nenávisti třídní. Zjednodušeně řečeno: dělníci a rolníci ano, buržoazie ne. A podle toho se k buržoazii chovala. Komunisté si vytvořili z části občanů třídního nepřítele, s nímž vedli nesmiřitelný třídní boj.

Zde je „drobný“ rozdíl: zatímco třídním nepřítelem se mohl stát kdokoli, i ten, kdo jím podle zvrácené komunistické ideologie teoreticky být ani nemohl, DS dříve a DSSS nyní takto nevyzpytatelná není. Vede-li protiromskou kampaň, pak je to kampaň proti Romům (jakkoli problematická), nikoli kampaň potenciálně proti komukoliv. Doufám, že principu obsaženému v tomto odstavci bude správně porozuměno.

Můžeme namítnout: s DS i DSSS máme neblahé praktické zkušenosti. To ale s KSČ také – dokonce mnohem horší a z delšího období, protože DS ani DSSS nikdy nebyly v pozici těch, kdo společnost totalitně ovládají.

DSSS i KSČM jsou součástí polistopadového politického spektra. Obě vycházejí ze zločinné ideologie, byť každá z jiné. Je dost dobrých důvodů, proč s nimi neuzavírat koalice.

Pak se ale stane to, co v Duchcově – a je oheň na střeše. Ne proto, že tamní sociální demokraté uzavřeli koalici s DSSS a KSČM. Bohuslavu Sobotkovi a spol. vadí pouze DSSS. Proč ne i KSČM?

Místopředsedkyně ČSSD Alena Gajdůšková se nedávno v televizi v souvislosti s koalicí v Duchcově vyjádřila v tom smyslu, že sociální demokraté byli první, kdo byl pronásledován, když se moci ujali nacisté. Je to jeden z jejích argumentů proti spolčování se s DSSS. Škoda, že si nevzpomněla na to, jak se socdem zacházeli komunisté, když v únoru 1948 usurpovali moc. Pak by totiž, a nejen ona, musela jedním dechem odsoudit i všechny koalice, které její strana všude v repoublice uzavřela s KSČM, pokračovatelkou KSČ. Nejen v obcích a městech, ale i v krajích.

Jsem ale realista a vím, že chtít něco takového po sociálních demokratech je iluzorní. Bez ohledu na to, co se píše či nepíše v Bohumínském usnesení 1995 o zákazu spolupráce s extremistickými stranami. Včetně KSČM. Neboť „ve finále“ vrána sedne zase jen k vráně.