Rovnou se přiznám, že jsem si přál, aby zvítězila Zuzana Čaputová. Přesto, že je rozvedená. Přesto, že hájí liberální názory.

Byl bych mnohem šťastnější, kdyby nebyla rozvedená. A kdyby sdílela mé konzervativní názory.

Vím, že teď bude liberální tábor na Slovensku i v Česku „na koni“. Nastanou bouřlivé oslavy. Obecná levicově-liberální euforie by nám ale neměla zastřít dvě podstatné věci.

Tou první je, že Slovensko na tom není zdaleka tak dobře, jak by mohl naznačovat výsledek sobotní prezidentské volby. Každý desátý Slovák volil v prvním kole Mariána Kotlebu, který opravdu jefašista. (Vím, že tato věta je problematická, protože levicově-liberální tábor označuje za fašisty téměř každého, kdo má jiný názor. Označení fašista jsem si vysloužil i já. Tento termín se používá velmi inflačně, proti čemuž jsem se mnohokrát snažil protestovat, vesměs marně. To, že se tohoto termínu zneužívá, ale neznamená, že žádní skuteční fašisté neexistují. Marián Kotleba je jedním z nich, a jak je vidět, příznivců nemá málo.)

Ještě více příznivců získal v prezidentských volbách Štefan Harabín, který byl do roku 2014 předsedou Nejvyššího soudu. Je vnitřně spjat s nechvalně proslulou dobou Vladimíra Mečiara. Považuji ho za představitele zkorumpovaného establishmentu.

Z toho mi vyplývá, že nejméně čtvrtina Slováků by volila politiky, kteří by deformovali, ne-li přímo rušili demokratické pořádky. To by mělo současnou euforii nad „pokrokovým“ Slovenskem trochu brzdit.

Druhá podstatná věc je pozitivnější. Na vítězství Zuzany Čaputové se výrazně podepsala skutečnost, že ještě před prvním kolem prezidentské volby odstoupil kandidát Robert Mistrík, který by zasáhl více méně stejný elektorát jako Zuzana Čaputová. Národovecký tábor se sjednotit nedokázal, liberální ano – a proto zvítězil. Kdyby Mistrík neodstoupil a kdyby odstoupil Harabín ve prospěch Maroše Šefčoviče, mohli se v druhém kolem utkat Šefčovič s Kotlebou. To by byla jiná káva, že?

Pochopitelně naznačuji, že toto konstatování by mělo být signálem pro českou pravici a český střed. ODS, TOP 09, KDU-ČSL i STAN mají dostatek kvalitních politiků; řekl bych, že podstatně více než slovenští liberálové. Nedokáží se ale domluvit – proto hrozí, že nám po příštích volbách povládnou ANO a/nebo Piráti. Situaci ještě více rozmělní pokusy založit nějakou novou stranu. Nedávno to byli Realisté Petra Robejška (s jehož mnohými názory se mohu ztotožnit) a obávám se, že svědky podobných pokusů budeme i v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. Česká pravice se prostě neumí sjednotit.

Slovenská politika je od české v mnohém odlišná. Je znát, že žijeme již 26 let v jiném státě. Jeden rys mi ale připadá stejný – ale možná je to jen můj problém: Při rozhodování prožívám obrovské napětí mezi názory a charakterem. Názorově je mi Zuzana Čaputová cizí. Jenže jí věřím, že myslí vážně to, co říká. Používá se pro to již trochu zprofanovaný výraz: Je „autentická“. Pregnantně to vyjádřil Daniel Pastirčák ve svém článku „Maska a tvár“: Zuzana Čaputová má tvář. Šefčovič působí jako maska. Čaputová přináší naději, že obrovské problémy Slovenska – provázanost zločinu s politickou sférou, jež vyplavala na povrch v aféře „Gorila“ a později skrze vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové – nebude snadné zamést pod koberec. Šefčovič byl kandidátem těch, u nichž jsem tuto naději neměl. A tak to možná vnímala i řada Slováků.

Nesprávné názory jsou nebezpečné. Nechci podceňovat nebezpečí liberalismu. Jsem ale přesvědčen, že bezcharakternost je ještě nebezpečnější.