V záplavě předvolebních happeningů považuji za nejabsurdnější požadavek brněnských aktivistů, aby politici slíbili, že zlepší místní kulturu.

Výzvu, s níž veřejně vystoupila absolventka gender studies (česky patrně „pohlavní studia“ nebo tak něco) podepsali „lídři stran kandidujících v obecních volbách“, kromě sociální demokracie a lidovců. Pro mě je to dokladem skutečnosti, že mezi signatáři žádní skuteční lídři nejsou. Protože pokud kandidát nedokáže vyhodit ze dveří lobbistu, který chce vytvořit Program rozvoje kultury poté, co na magistrátu vznikl draze zaplacený Program rozvoje kultury, neměl by kandidovat ani do výboru společenství vlastníků bytových jednotek, natož do vedení druhého největšího města v zemi.

Výzva nazvaná NĚKOLIKATERO (jako by aktivisté nedokázali svých sedm bodů spočítat) je nicméně úplně v pořádku. Žijeme v demokracii a démos má svaté právo požadovat cokoli, včetně těch největších hříchů (třeba vyhazování veřejných peněz na takzvanou kulturu). Neplatíme si občany, ale politiky. A platíme si je především proto, aby (z)dravým selským rozumem rozlišovali blbosti od podstatných věcí. Aby se postarali o to, že peníze ze společné pokladny nebudou odtékat na chléb a hry pro ty, kterým se nechce pracovat nebo se neumí bavit za své, ale na školství, zdravotnictví, sociální služby, bezpečnost a infrastrukturu. V kontextu Brna tedy na rekonstrukci hlavního nádraží, výstavbu mateřských škol a dětských hřišť namísto parkovišť, lepších chodníků, bezpečných cyklostezek, domu se zvláštním režimem pro neumístitelné bezdomovce nebo třeba na funkční záchytku.

Peníze by kulturní fronta měla v mnohem větší míře hledat tam, kde jsou, tedy tam, kde se podniká kvůli nim. Tedy nikoli na ministerstvech, krajských úřadech a magistrátech, ale v soukromém sektoru.

Když u nás v rodině někdo napíše knížku nebo namaluje obraz, najde si soukromou firmu, která mu jeho umělecký produkt pomůže dostat na veřejnost. Proč bychom měli žádat město o dotaci?

Když chtějí brněnští baptisté zrekonstruovat svoji modlitebnu, opravit svoji chalupu nebo realizovat svůj misijní projekt, dají dohromady svoje peníze, které si vydělali jako účetní, stavitelé, učitelé nebo členové filharmonie. Proč by měli žádat o dotaci? Bratrská jednota baptistů jako jediná z tuzemských církví odmítla církevní restituce. O co šlo? O nějakých dvě stě milionů hotových peněz. Stát jim nabízel dvě stě mega a oni řekli Ne, děkujeme. Proč to udělali? Trpí snad nějakou zvláštní poruchou? Nikoli, netrpí duševní poruchou, pouze si potrpí na nezávislost a sebeúctu.

Dotace z veřejných prostředků jsou velmi snadno získané peníze. Nemusíte léta tvrdě pracovat a šetřit a riskovat, že vložíte svoje peníze do projektu, který nakonec nevyjde podle vašich představ. Prostě vyplníte žádost, v patřičné kolonce napíšete, kolik chcete a na co, a je to. Já vím, ty žádosti bývají někdy hrozně komplikované, ale to přežijete. Nicméně si myslím, že pokud to jen trochu jde, je třeba držet si od dotací odstup, a pokud to musí být, přijímat je velmi střídmě a pouze na věci, které mají nějaký podstatný přesah.

Já sám jsem z dotace v rámci evropského roku boje proti sociálnímu vyloučení (2010) mohl napsat knížku rozhovorů s bezdomovci. Byl jsem za tu příležitost velmi vděčný. Ale už druhé, rozšířené vydání, vzniklo díky laskavosti majitelů brněnských firem (realitní kanceláře a cestovky). Teď připravuji anglickou verzi, na které mi kromě realitky přispěl Exekutorský úřad.