Gentlemanská tradice velí uznat vítězi vítězství, byť jen o tři procenta, a poraženému vyseknout poklonu za jeho snahu. Což tímto rád činím. Onen tenký rozdíl mezi výsledky Miloše Zemana a Jiřího Drahoše bude jistě leckdo vysvětlovat lecjak.

Já pro ně mám vysvětlení dvojí: jednak zafungoval princip Antizeman, tedy nechť je zvolen kdokoli, ať je to blanický rytíř nebo Don Quijote, jen ať to není Zeman. To byla politika nejméně pěti z osmi Zemanových protikandidátů (vyjímám z toho Mirka Topolánka a Petra Hanniga, možná i Jiřího Hynka). Propagační masáž, která se strhla v kampani dle hesla Antizeman, chvílemi připomínala kobercový nálet.

Druhý důvod jistě tkví v tom, že společnost je reálně rozdělená, a za to myslím nemůže konkrétně ani Zeman, ani Drahoš. Jenomže shodneme se všichni na dělicích čárách toho dělení? Jedni budou říkat, že je to vztah k Evropské unii, druzí, že vztah k Rusku, třetí, že k Číně, čtvrtí budou připomínat odkazy velikánů minulosti, Masaryka či Havla, aniž by definovali, co přesně znamenají. Zaznělo na to téma mnoho frází. Líbivých, snadno pochopitelných.

A pak slovo, způsobující v našich luzích vždycky největší rozpaky, a to je slovo změna. Dobrá, změna, proč ne. Ale k čemu? Známe stav dnešní, řekněme zemanovský, ale jaký má být stav budoucí, třeba drahošovský? To se nepodařilo Drahošově týmu zřetelně objasnit, pokud v tom sám vůbec má úplné jasno, kromě toho, že by chtěl být víc vstřícný k eurounijní nomenklatuře.

Proto to dopadlo, jak to dopadlo. Protože větší města, univerzity, intelektuální elity, nebo i jen ti, kdo se za ně považují, víceméně nepožadují vysvětlení slova změna. Kdežto střední a menší města a obce nevolají po změně. Zeman dostal v prvním kole o tři čtvrtě milionu voličů víc než v prvním kole před pěti lety, což může znamenat jen to, že prostě tyto lidi přesvědčil o tom, že svou práci podle nich dělá dobře.

Miloš Zeman se v posledních dnech před druhou volbou vzepjal ke dvěma heroickým výkonům, myslím tím debatu na TV Prima a zejména na ČT. Ukázal nejen, že je navzdory věku a stavu stále velmi dovedný rétor, vyzná se v proceduře ústavní funkce, umí argumentovat ekonomicky i politicky, své odpůrce, kteří očekávali nějaké unavené breptání, asi zklamal. Za toto vítězství se věru nemusí stydět, zasloužil si ho.

Kdežto Jiří Drahoš zase zaslouží Signum laudis, tedy znamení cti, přinejmenším za to, že se do toho zdánlivě marného boje vůbec pustil. Nebudu teď vůbec spekulovat, zda to bylo jeho rozhodnutí nebo dohoda nějakých dalších sil, to teď nepovažuji za podstatné. Drahoš se ukázal jako člověk, který navzdory tomu, že není vůbec připraven pro výkon vysoké státnické funkce, má odvahu. A to jistě není málo.

Jeho handicapem byl asi výběr nejbližších poradců, kteří ho vybavili pro boj na téma Antizeman, ale ne na diskuze o národním hospodářství, geopolitice a dalších podstatných věcech z oboru prezidentství. Vnucuje se opět otázka, zda si tyto poradce vybíral sám, ale opět ji odložme. Nyní smekněme klobouk před jeho druhým místem, bylo opravdu úctyhodné.

Fakt, že máme v čele státu opět politika a ne politického nadšence či ochotníka, jako mají třeba na Slovensku, by nás měl naplňovat nadějí, že se v budoucích bojích, a že jich v Evropě obrazně i fakticky asi zažijeme víc než dost, neztratíme.