Státní správa je u nás všechno, jenom ne efektivní, ozbrojené složky vzbuzují obavy spíše u slušných občanů než u lotrů a škrtnutí deseti procent peněz určených na tyto účely rozhodně uživatel jejich služeb na svém životě nijak nepozná.

To se nám to škrtá, když to ještě není z našeho – to muselo napadnout každého zkušenějšího pozorovatele každoročního sestavování státního rozpočtu, když sledoval téměř bleskovou shodu nad rozpočtem pro rok 2011. Budoucí ministři ještě většinou netuší, co je v jejich resortech čeká, ještě nejsou svým aparátem dostatečně zpracováni, aby věděli, na co všechno se „opravdu, ale opravdu nemůže sahat“. A také si ještě neosvojili obvyklé metody vyjednávání ve stylu „proč se u mě a mé partaje škrtá tolik, když u té druhé partaje skoro nic?“.

Každopádně Nečasovu plánu nelze upřít slušné ambice. Chce se podívat citelně pod schodek naplánovaný Janotou a přitom na daně sahat opravdu jen opatrně. A je jasné, že vyvolá silný odpor nejen opozice, ale i odborů. Ty bude dlouholetý podnikatelský funkcionář Jaromír Drábek na ministerstvu práce a sociálních věcí opravdu hodně dráždit i bez úspor a bez liberalizace zákoníku práce, která nepochybně přijde.

Škrtat se dá. A víme kde

Jinak lze zatím jen zhruba nastíněný plán úspor spíše pochválit. Na hlubší, koncepční změny není čas. Jejich formulace do paragrafovaného znění zákonů trvá měsíce a samotný legislativní proces půl roku. Přitom už za tři měsíce musí ležet na stolech poslanců státní rozpočet, který má hlavu a patu. A tak šly koaliční strany z velké části cestou, kterou odhadoval autor tohoto komentáře na tomto místě už před týdnem. Krácení výdajů na platy státních zaměstnanců je povinností, z níž se nelze vyvléct. Státní správa je u nás všechno, jenom ne efektivní, ozbrojené složky vzbuzují obavy spíše u slušných občanů než u lotrů a škrtnutí deseti procent peněz určených na tyto účely rozhodně uživatel jejich služeb na svém životě nijak nepozná. Polemizovat lze určitě s tím, že mezi státními zaměstnanci dostali generální pardon učitelé. Ne že by jejich platy byly nějak vysoké, ale průměrný počet dvaceti žáků ve třídě je trochu luxus a úroveň absolventů škol tomuto luxusu pranic neodpovídá. Tak jako v jiných odvětvích, ani ve školství totiž neplatí, že čím více peněz tam nalijete, tím lepší výsledky sklidíte. Podle mezinárodních srovnávacích testů to dokonce vypadá, že v Česku je to skoro opačně.

Další kapitolou, o níž nemohlo být v knize úspor pochyb, je krácení rodičovských požitků. Zvoleno bylo razantní omezení porodného a zřejmě i krácení rodičovského příspěvku. Zde je nutno jednoznačně konstatovat, že dosavadní stav, kdy v určitých sociálních skupinách bylo dělání dětí nejvýnosnější formou obživy, byl i z krátkodobého hlediska zcela neudržitelný.

Dosud nedočerpanou studnicí jsou jistě i navržené úspory v běžných i investičních výdajích resortů. K zachování současné faktické úrovně činnosti v tomto případě postačí jen o trochu méně krást, a pokud noví šéfové ministerstev zavedou ve svých úřadech pořádek, nebudou jim škrtnuté peníze jistě nijak chybět.

A teď k trochu spornějším bodům. Stavební spoření je postrevoluční přežitek, který v dnešní době nemá valný smysl a polyká kolem patnácti miliard korun ročně. Snížení podpor má jistě smysl, a to i v případě retroaktivity. O té lze vést poměrně učené právní spory, jistotou však je, že v žádné smlouvě s klientem není výše příspěvku či daňová úleva zakotvena v nějaké konkrétní výši. Problémem trochu je, že sektor stavebních spořitelen obhospodařuje významnou část úspor obyvatelstva a zároveň poskytuje velký objem úvěrů. Pokud by došlo k odlivu úspor, může vzniknout v bilancích spořitelen nerovnováha. Budou nuceny stahovat své zdroje z mezibankovního trhu, případně si na něm samy půjčovat, a finanční sektor může zažít určitou nestabilitu. Proto je nutné tento krok, pro nějž čas nepochybně nazrál, činit velmi koordinovaně s ČNB.

Dobrá zpráva: Politici šetří na sobě

Málo přijatelné je pokračující zvyšování podnikových daní trikem s nemocenskou, kdy firmy platí místo státu dávky, ale odvody státu jim odpovídajícím způsobem neklesly a podle čerstvé shody čerstvé koalice ani neklesnou. Velké problémy s tímto způsobem fungování nemocenské mají zejména malé firmy, které se těžce zvedají z krize a obracejí každou korunu bez šance, že je nějaká banka v případě potřeby založí. Ale celý tento systém chce reformu a tu fakt nelze do konce roku uvést do života.

Velmi podstatné je, že součástí úprav je zmrazení platů ústavních činitelů a zdanění dosud nedaněných náhrad. Jsou to sice jen dvě miliardy, ale alespoň to představuje dílčí signál, že se uskromní i ti, kteří nám všem ordinují dietu. Podobně lze vnímat i zachování stropu pro sociální a zdravotní pojištění na šestinásobku průměrné mzdy, což významně zvyšuje participaci bohatších daňových poplatníků na řešení krize veřejných rozpočtů. Ale tohle vše je pořád jen šlapání na brzdu. Na skutečnou reformu si musíme ještě pár měsíců počkat.

MfD, 2.7.2010

Autor je komentátor MF Dnes