Malá bitva na pozadí větší války

To byla jednoho krásného dne u ministryně školství nastolena kardinální otázka: kterak podpořit sociálně slabé rodiny, matky samoživitelky, jakož i ženy usilující o odborný a profesní růst. Včasnější návrat do práce po mateřské dovolené musí být ženám umožněn, navíc jim prozřetelně zvýší důchod. Stát bude garantovat péči o děti od dvou let. Jesle nejsou, školky ano. V čem je problém?

V tom, že dámy si poněkud spletly ministerstva. Kdy proboha ministerstvo školství přibralo do své péče matky ve finanční nouzi? Nemá snad na starosti školy, děti a učitele? Odkdy zajišťuje ženám podmínky pro jejich pracovní uplatnění? Nu od té doby, co se do jeho horního patra implementovala feministicko-genderová úderka. Protože o to jde: o rovné příležitosti žen. Rozuměj o stejné příležitosti, jaké mají muži. Děti a mateřská a kojení a tak, samá zdržovačka.

Žádný dětský psycholog, byl-li by tázán, by nepotvrdil, že každé dvouleté dítě může být bez následků zařazeno do mateřské školy. Evidentně pro jistotu žádný tázán nebyl. Pediatr by těžko považoval kolektivní kašlíky a soplíky za požehnání pro rozvoj imunity. Zkoumáme školní zralost šestiletých, aby dítě nebylo poškozeno předčasným zařazením do první třídy, odkládáme a oddalujeme. U dvouletých je to jedno? Kariérní kostýmky studovaly onačejší vědy než vývojovou psychologii.

Poruchy rané vazby, vznikající předčasnou separací, jsou reálným, velmi dobře prozkoumaným a zkušenostmi potvrzeným problémem s celoživotními důsledky. Představa, že čím dřív je mládě vyhozeno z hnízda, tím bude odolnější, životaschopnější a lépe se prosadí v hejnu, se rovná názoru, že nejlepším tréninkem na hladomor je redukční dieta. Porozhlédněte se po vyspělém světě, kdy se tam běžně odkládají děti. Budete zděšeni jako já (nebo potěšeni, pokud se díváte z druhé strany té barikády.) S bídou pár měsíců, osvícené Švédsko rok a půl za pokrokového střídání matky s otcem atd.

Taková západní vysokoškolsky vzdělaná matka zavede (zanese, zaveze) svého párměsíčního kojence do jeslí a jde do celodenní práce. Laktace se zastaví dříve, než se rozběhla, překážela by v pracovním procesu a nechceme přece mít záněty, že. Když je po ruce babička, v poledne mimčo vyzvedne, nakrmí, nechá pospinkat a odvede zpátky do jeslí, kde si ho máma večer vyzvedne. Teď, letos, nedávno. Není to otázka chudoby, je to prostě úzus, společenská norma, tak to tam chodí, tak to je. Generačně předávaná a institucionalizovaná porucha. Co se děje, když babička není, není schopná nebo by se třeba chtěla profesně realizovat a trochu si přivydělat na důchod, nevím. Vlastně na důchod si vydělala, když své děcko strčila do jeslí. Tak je to eurosprávné.

O to jde za druhé: o naše směřování „na Západ“. Protože tam přece patříme, tam míříme. Jinak nás sežere Putin.

Úspěšná, výkonná a ambiciózní západní populace v produktivním věku zobe antidepresiva, na psychoanalytikově sofa pitvá svoje frustrace a pořizuje si všelijaké kompenzace. (Na tom Emmanuelovi je opravdu vidět, jak moc studený měl odchov.) A – vymírá. Není divu, že ji nahrazuje plodnější etnikum.

Za třetí: všechny totality to milují. Oddělování dětí od matek a destrukci rodiny s cílem výroby jednou oddaného bojovníka za Říši, jindy a jinde budovatele socialismu, dnes novodobého (dovolte, abych se zasmála, každá doba byla někdy „nová“ a měla své vlastní patologie) eurosvětoobčana, křehkého, vykořeněného, konzumem podplaceného človíčka bez vztahu k rodné hroudě, bez sebe-vědomí (ve smyslu vědomí sebe) a pohlavní identity, který bude pilně pracovat, aby jiní nemuseli, bojovat za práva, která sám nemá, pro kterého bude rodina předsudek, žena a muž zastaralý stereotyp a vlast sprosté slovo. Bude tudíž potřebovat nějakou Velkou Mámu nebo Velkého Tátu (podle toho, co mu víc chybělo). Žádné diktatuře se to do důsledků nepovedlo, je něco silnějšího v rodině než každá ideologie. Ani této se to nepodaří, ale než se to ukáže, spousta lidí na to doplatí.

Nástup dětí do MŠ od dvou let není žádný galaktický malér. Děje se běžně za domluvy rodičů s ředitelkou (nebo ředitelem, pánové jistě prominou) MŠ a zřizovatelem, pokud dítě je dostatečně vyspělé a školka má volnou kapacitu. Je to jen jedno kolečko argumentačně již poněkud omšelého salámu. Další budou pokračovat a posunovat hranice na nejrůznějších frontách. Na této linii skončíme kde? U týdenních jeslí? Nerada to říkám, ale i za komunistů to u nás mateřská dotáhla na tři roky.

Jsem bývalý odpůrce jeslí. Bývalý poté, co jsem slyšela dospělého muže takto se zasnít: „Jesle? Tam to bylo krásné, tam mě měli rádi.“ To asi doma muselo vypadat. Je mi líto všech matek a dětí, které se musí předčasně oddělovat z existenčních důvodů. Věřím, že jsou dvouleté děti, kterým pobyt ve školce prospěje, a pamatuji si, že odpočinout si na pár hodin od dětí je osvěžující. Avšak řešit sociální a vztahové dysfunkce mateřskou školkou je padlé na hlavu. Nekompetentní a nezodpovědné. Navíc jsem si nevšimla, že by dotyčná politická strana měla takovou pitomost ve volebním programu.

Kdysi se říkalo, že domov důchodců je pomstou dětí za jesle. Svatá pravda. Co bylo tehdy důležité, zůstalo důležité. Práce, peníze, byznys, úspěch, dovolená, dosaďte si...

Víte, proč mimino v jeslích nebrečí? Už mu to došlo.

Teď čistě prakticky: instalovat vaničky na sprchování zadečků, zajistit hygienické standardy, ekologickou likvidaci plen, bezbariérový přístup, dostatek bryndáků, nočníků, náhradních oblečků, změnit kvalifikační požadavky na učitelky (nový popis vykonávané funkce) a systém jejich vzdělávání by snad nemuselo být neřešitelné.

Když ale děťátko na vycházce s třídou zvedne ručky, že už dál nemůže (nebo nechce), má si ho učitelka naložit na záda nebo bude tlačit kočár? Jaká bude ministerská směrnice a metodický pokyn? Kolik osob bude potřebných k zajištění bezpečnosti všech dětí, když některé dvouleté (pastelka v uchu, kulička v nose) potřebuje samo pro sebe celou jednu? Tak tedy jedna ku jedné? Kdo o tom bude rozhodovat, podle jakých kritérií, na jak dlouhou dobu, co s tou učitelkou nebo pečovatelkou, když už jsme ji najali, ale zrovna se nám všichni přestali počurávat? Takových absurdních a současně nebezpečných situací bude denně mnoho. Právní odpovědnost učitelek za život a zdraví svěřených dětí je strašlivá.

Jak se vyjádřil inspektorát bezpečnosti práce? Předpokládám, že nijak, stejně jako nebyli, jak jsem vyrozuměla, pozváni ke konzultaci profesní zástupci učitelů MŠ, nejvíce dotčené skupiny odborné veřejnosti, která má na svých bedrech odnosit tento nesmysl.

Vůbec nepochybuji, že naše učitelky mateřských škol by byly takové péče schopny. Avšak MŠ je škola, i když malá. Každá nemá dost míst ani pro všechny tříleté. Kam by dávaly ty zákonem garantované dvouleté? Asi do starostovy kanceláře.

Ministerstva realizují politiku státu, jistě. Co stát podporuje, to má a toho přibývá. Migrantů, svobodných matek, nepracujícího lidu, „neziskových“ neziskovek...

Některá ministerstva by byla užitečnější, kdyby nepracovala.

Konečně, last but not least: dvouleté dítě je nekonečně roztomilé. Prožívá raketový rozvoj intelektu, řeči, motoriky. Spoustu věcí udělá poprvé. Kdo by u toho nechtěl být?

To mi řekněte.